Snad všechno je tu nejsevernější na světě. Nejsevernější, byť už jen symbolická, železnice. Nejsevernější pošta. Nejsevernější muzeum. A nejsevernější hotel jménem Severní pól. Ke skutečnému Severnímu pólu je to ze špicberské vesnice Ny Aalesund sice ještě 1200 kilometrů, ale i tak jde o vůbec nejsevernější trvale obydlené místo naší planety.

Žije tu sice jen třicet stálých osadníků, ale stojí tu celkem šedesát domků a domů. V létě sem totiž přijíždějí výzkumníci ze všech kontinentů, aby se mohli věnovat výzkumu polárních končin a klimatických změn. Počet obyvatel se pak až zpětinásobí.

Léto pomáhá "nafukovat" vesnici už od jejích počátků téměř před sto lety. Původně se tu hned po první světové válce usadili ti, kteří na Špicberky přijeli dobývat uhlí. První z nich připluli ze západonorského Aalesundu a ke jménu svého nového domova přidali jen přívlastek Ny, tedy "nový". Do tvrdých podmínek u 80. stupně severní zeměpisné šířky přitom horníci přesídlili i s rodinami, a tak tu, na rozdíl od jiných srovnatelných usedlostí ve srovnatelně těžkých podmínkách jiných severských končin, vznikl vcelku běžný vesnický život. V Novém Aalesundu se chovaly slepice, prasata, vyhrával tu orchestr a tleskalo se i divadelním představením.

Do běžné vesnické idylky měla však ta špicberská daleko. Když napadl sníh a zamrzlo moře, mohli horníci s domovským Norskem, jemuž Špicberky podle smlouvy z roku 1920 patří, komunikovat pouze telegraficky. V hlubokých šachtách, které se zarývají do zdejší zmrzlé půdy a zapadají hluboko pod úroveň mořské hladiny, proto celou zimu jen rubali uhlí. Když moře opět rozmrzlo, připluly lodě se sezonními dělníky a zásoby uhlí odvezly. Na to, jak je malinký, má proto Ny Aalesund dodnes neobyčejně velký a pohodlný přístav. Těžba uhlí ustala v roce 1962 poté, kdy v nebezpečných dolech došlo k velkému neštěstí. Za posledních pětadvacet let tady přišlo při práci o život celkem 75 horníků, což bylo na zdejší poměry obrovské množství. Další pokračování těžby už nebylo ani rozumné, ani nutné. Rodiny horníků odjely a postupně je nahradili vědci.

Ny Aalesund obklopuje trojice vrcholků, jež dala místnímu zálivu jméno King Bay, Královská zátoka. Vršky totiž připomínají královskou korunu a Norsko je navíc, jak známo, monarchií. Domky jsou vesele barevné a dva výzkumníci, které jsme při své nedlouhé zastávce při plavbě lodí na sever souostroví potkali, byli stejně vesele přiopilí. Jak vidno, nejen havířina, ale i výzkum v těchto podmínkách není lehký. V létě je tu pořád světlo, protože slunce nezapadá ani o půlnoci, a v zimě se naopak po celé dny a noci neukáže, i kdyby je člověk prosil sebevíc.

Jinak toho tu k vidění už mnoho není. Ovšem s výjimkou muže, který před osmdesáti lety učinil Ny Aalesund světoznámým. V roce 1926 se expedice vzducholodi Norge se slavným Roaldem Amundsenem na palubě vypravila na více než tři a půl tisíce kilometrů dlouhou cestu, při níž byl vůbec poprvé v historii přeletěn Severní pól. Trasu na Aljašku vzducholoď urazila za pouhých sedmdesát hodin, avšak Amundsen při ní nenašel to, v co doufal. Věřil totiž, že Severní pól tvoří pevnina, která v budoucnu ponese jeho jméno, ale namísto toho spatřil jen nekonečnou plochu ledových ker.

O dva roky později skončil ještě hůř. Ital Umberto Nobile vyletěl z Nového Aalesundu do polárních končin se vzducholodí Italia, a když ztroskotal, rozpoutala se obří akce na záchranu celé její posádky. Nobile se nakonec zachránil, zato Amundsen, který mu spěchal na pomoc, zahynul.

Polární archeologové chladné špicberské klima vesměs chválí - krásně totiž zachovává ostatky dávných lovců a dobrodruhů, kteří na souostroví tisíc kilometrů na sever od nejsevernějšího výběžku kontinentální Evropy přišli před staletími o život. Zima neobyčejně dobře konzervuje oděvy, nástroje i boty. Ostatky nejslavnějšího norského polárníka Roalda Amundsena však tak jako tak dosud nikdo neobjevil.