Rekordně nejkratší dobu se počátkem třicátých let minulého století udržela na domácím gramofonovém trhu jedna laciná etiketa velkého německého gramofonového koncernu s českým repertoárem, s jejíž historií se dnes seznámíme. Některé písničky z gramodesek této značky zazní v úterý 13. dubna ve 21.04 hod. na stanici ČRo 2 - Praha.

Gramodesky s etiketou Dixi a českým repertoárem se na trhu objevily na relativně krátké období v roce 1933 - tedy právě v době, kdy na domácím trhu gramodesek, zmítaném hospodářskou krizí, probíhal nelítostný boj mezi zahraničními firmami pokoušejícími se udržet si své až do té doby dominantní pozice. Z těch je totiž postupně vytlačovaly domácí gramofonové značky Ultraphon a Esta, ale především neustále se zvyšující cla na dovážené gramodesky.

Etiketa Dixi byla jen jednou z mnoha laciných značek gramodesek určených k prodeji ve velkých obchodních domech, jimiž si snažil na evropském trhu udržet svoji pozici německý koncern C. Lindström. Jak již víme, hlavními etiketami této firmy byly značky Odeon, Parlophon či Homocord - ty však v celoevropském měřítku od počátku třicátých let minulého století postupně vytlačovala konkurence ze strany dvou největších světových výrobců, kteří v Evropě zaplavovali trh svými gramodeskami značek Columbia a HMV (v tomto ohledu se v roce 1932 situace navíc výrazně změnila splynutím obou těchto firem do jedné velké společnosti).

České nahrávky na gramodeskách o průměru 25 cm s olivově zelenou etiketou Dixi vycházely v řadě objednacích čísel Jp 1300-1363. Jejich distribuce se ujaly jednotkové obchodní domy JE-PA firmy Jentsch a Pachner (první obchodní dům této firmy zahájil svůj provoz v roce 1931 v Ústí n./Labem), které je prodávaly za dampingovou cenu 10,- Kč, tedy za méně než polovinu tehdy běžné ceny gramodesek jiných značek. I když nesly na etiketě označení "Made in Czechoslovakia", obsahovaly výlučně v Berlíně natáčené snímky. Je proto více než pravděpodobné, že v zájmu obcházení celních sazeb, které na dovážené gramodesky v roce 1931 uvalil (a následně opakovaně zvyšoval) československý Svaz průmyslu a obchodu gramofony, si mateřský koncern Carl Lindström nechával tyto desky lisovat v některé z tuzemských lisoven, jejichž služby tehdy využíval. Podle vzpomínky Karla Vacka (několik jeho skladeb také na etiketě Dixi vyšlo) se vyráběly v Ústí nad Labem v továrně anglické firmy The Gramophone Company Limited, která tenkrát lisovala především gramodesky značek HMV a Columbia.

Na gramodeskách s etiketou Dixi vycházely běžné dobové šlágry českých autorů a písničky z populárních zvukových filmů, které se současně objevovaly i na gramodeskách jiných značek přítomných na československém trhu. Jen v několika ojedinělých případech najdeme na této etiketě snímky, které vyšly pouze a jen na gramodeskách této značky. Tento poměrně omezený český repertoár pak doplňovalo několik nahrávek z matric určených pro jiné etikety mateřského německého koncernu. Ten je pro účel vydání na značce Dixi nechal přečíslovat, takže je nelze identifikovat. Někdy byly údaje o příslušné nahrávce vytištěné v českém i německém znění a v grafické úpravě totožné s etiketami gramodesek značky Odeon s orchestrálními nahrávkami, které Lindströmův koncern dodával ve stejné době na československý trh.

Pod souborným označením Dixi taneční orchestr nahrávalo český repertoár několik německých tanečních a dechových orchestrů. Nejvíce snímků zde má soubor německého pianisty a kapelníka Hanse Bunda, jehož nahrávky určené pro německý trh vycházely ve stejné době na gramodeskách značek Gloria, Telefunken a pod názvem Bravour Tanz-Orchester také na značce Odeon. Orchestrální snímky z kategorie vyššího populáru pro značku Dixi nahrával dechový orchestr kapelníka Carla Woitschacha.

U česky zpívaných nahrávek na značce Dixi obstarávali vokály dva tenoristé, jejichž jména byla na etiketách uváděna jako Pepa Adnanžin a Niki Němec. Pseudonym prvního zmíněného zpěváka skrýval obrácenou podobu příjmení z gramodesek do té doby neznámého tenoristy Josefa Nižnanského (že by ho přátelé familiérně oslovovali Nižnanda?), trochu záhadou ovšem zůstává totožnost druhého zmíněného zpěváka: německý přízvuk v jeho českém zpěvu sice naznačuje, že by mohlo jít též o pseudonym inspirovaný v tomto případě národností, nicméně žádné bližší údaje o jeho osobě se zjistit nepodařilo.

Vůbec první snímek - byl jím valčík Karla Hašlera Česká písnička ze zvukového filmu Písničkář premiérově uvedeného na plátna českých kin koncem roku 1932 - nazpíval J. Nižnanský pro značku Dixi v berlínském nahrávacím studiu firmy Odeon za doprovodu tanečního orchestru Hanse Bunda počátkem ledna roku 1933. V této nahrávací sérii vzniklo celkem 23 snímků, na více než polovině z nich najdeme zpěv J. Nižnanského v nahrávkách tang K. Vacka (Táboráku, plápolej, Nikdy se nevrátí...), filmových písniček (Anton Špelec) či operetních melodií (Ty můj svatý Antoníčku). Na vlasteneckou notu zahrál německý taneční orchestr českým posluchačům svižnou nahrávkou Skočné z cyklu Bedřicha Smetany České tance.

Dalších jedenáct snímků natočil pro etiketu Dixi orchestr H. Bunda o dva měsíce později. Na osmi z nich se posluchačům poprvé představil zmíněný tenorista Niki Němec například v tangu E. Ingriše Když odejde děvče, melodii z filmu Sňatková kancelář Tvé oči to poznaly nebo populárním tangu Z. Bayera Vlny Orinoka. V dubnu a červnu pak tento zpěvák neznámé národnosti - trochu mu činilo potíže vyzpívat správně hlásku ř a často kladl přízvuk na nesprávné místo - nazpíval pro etiketu Dixi dalších deset populárních šlágrů. Poslední nahrávky určené pro český trh natočil Niki Němec za doprovodu anonymního německého tanečního orchestru koncem listopadu 1933 - tou úplně poslední bylo tango Tonyho Hořínka s názvem Nemohu žít.

Jepičí život etikety Dixi s českým repertoárem nejspíš ukončilo druhé, ještě výraznější zvýšení dovozních cel z poloviny roku 1933, jehož důsledkem bylo obecné zvýšení konkurenčního boje mezi zahraničními i domácími firmami. Ty navíc přistoupily ke snižování cen svých gramodesek na 15,- Kč (Ultraphon) či dokonce 12,50 Kč (Esta). V roce 1934 se pak z úplně stejného důvodu stáhla z československého trhu i další značka Lindströmova koncernu Homocord a v roce 1936 ji následovaly i poslední dvě - Parlophon a Odeon.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz