Její jméno se mihlo českou kulturou jako tajemný meteorit a kdesi ve světě se ztratilo. Takto zjednodušeně se může při vyslovení jména Gertruda Gruberová-Goepfertová zdát její životní a umělecký osud. Osud básnířky a malířky.

Narodila se v roce 1924 v Janštýně u Jihlavy. Gymnázium studovala v Kyjově a léto pravidelně trávila na statku svého dědy na Vysočině. Jako mladičká dívka publikovala ve druhé polovině 30. let a za války své povídky a črty především na stránkách Studentského časopisu a literární revue Akord. Úzce spolupracovala také s Jakubem Demlem a Marií Rosou Junovou, za kterými zajížděla do Tasova a jako ilustrátorka se účastnila jejich nakladatelského provozu - mj. ilustrovala Demlovu knihu Moji přátelé. Po válce začala studovat na pražské Umělecko-průmyslové škole v ateliéru Františka Tichého a Antonína Strnadela. A tito její učitelé a mnozí renomovaní literáti - jako například Jan Zahradníček a Jan Čep - jí prorokovali slibnou uměleckou budoucnost. Jenže po únorovém komunistickém puči Gertruda Gruberová s manželem emigrovali a její jméno doléhalo přes železnou oponu pouze na rušených vlnách Svobodné Evropy a sporadicky ze stránek exilových časopisů a knih, kde se začaly pravidelně objevovat její kresby a typografické úpravy podepisované charakteristickým: GGG. V exilu také vydala dvojici básnických sbírek - Hejno stehlíků (1966) a Ohňostroj marnosti (1975). Od šedesátých let žije Gertruda Gruberová se svojí početnou rodinou v Německu. V posledních letech v bavorském Rosenheimu, kde také vyšly její dvě obsáhlé, mnohasetstránkové knihy cestopisných črt a kreseb, podrobně popisující bavorský kraj. A malířka-krajinářka Gertruda Gruberová v Německu také pravidelně vystavuje.

Do rodných Čech se literárně navrací paradoxně až v posledních letech - po prozaických knížkách Choroš (Trinitas, 2000) a Rodokmen (Triáda 2002) se nakonec vrátila i Goepfertová - básnířka. Kniha Zimní klavír, vydaná v loňském roce v nakladatelství Atlantis, v podstatě shrnuje její celoživotní básnické dílo. Z celého souboru je zřejmé, že poezie provázela autorku na životní cestě jako prostředek soustředěné, málomluvné reflexe vlastního osudu. V básnířčiných textech je zřejmý zejména smysl pro úsporný výraz, jenž může být i "poučením" soustředěné práce grafičky. A jak o poezii Gertrudy Gruberové-Goepfertové trefně prohlásil básník Ivan Diviš: "Verše GGG jsou nezdobné, trpké. Tato poezie hájí poslední výspu člověka, přirozenost a dědictví. Koná mlčenlivou práci, je skromná, zato se vrývá do paměti."

Rozhlasové setkání s poezií GGG uvádíme v cyklu Svět poezie pod názvem Zacházka.