Neděle 18. 4. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 22. dubna v 14.30 hodin

V únoru roku 1645 stojí Švédové u Kadaně a pak postupují západními Čechami, aby obchvátili císařskou armádu zimující u Prahy, dozvídáme se z kapitoly Jankov od Jiřího Fidlera v knize Slavné bitvy naší historie. Císař Ferdinand III. však využil pomalého protivníkova postupu a podařilo se mu shromáždit pod vedením maršálka Hatzfelda všechny dostupné síly, včetně armády maršála Götze, odvolané z Uher, a pomocného bavorského sboru generála Wertha. Tím získala císařská armáda převahu nad nepřítelem a Hatzfeld se rozhoduje vsadit vše na jednu kartu - chce donutit Torstenssona k bitvě. Obě vojska se poprvé potkávají 26. února u Horažďovic a dělí je pouze řeka Otava. Ani jedna strana však není schopna přepravovat se přes řeku před očima celé nepřátelské armády, a tak dochází k manévrování silami, přičemž slabší švédská armáda se snaží odpoutat od protivníka a proniknout ke svým posádkám na Moravě.

Na první pohled měla císařská armáda vítězství v kapse ještě předtím, než se vůbec začalo s bojem. Když Torstensson s asi 15 tisíci mužů dorazil 5. března roku 1645 k Jankovu ve středních Čechách, našel tady sešikovanou císařskou armádu. Byla na výšinách východně od Jankova, a tak Švédové nemohli dál - pokud by chtěli, museli nutně svést bitvu. Průzkumné oddíly se do sebe toho dne odpoledne lehce pustily - a Švédové okusili porážku.

Navečer 5. března objížděl švédský maršál Linhart Torstensson pozice a zkoumal terén a postavení protivníka. Hatzfeldovo vojsko bylo rozloženo na dominantních výšinách nad Jankovem, levé křídlo kryly dvě skupiny rybníků a rozsáhlý les. Rybníkům věnoval Švéd obzvláštní pozornost. Pokud byly dostatečně zamrzlé, mohl přes ně přesunout své síly do boku a týlu císařských. Pokud by ovšem jejich led nevydržel pochod tisíců lidí a koní, stal by se prostor mezi nimi pastí, v němž by Švédy zasahoval každý dělostřelecký náboj císařských. Osobní rekognoskace terénu přinesla Torstenssonovi příznivé zprávy, led se zdál být dostatečně silný pro smělý manévr a švédský vojevůdce tedy sešikoval vojsko k bitvě.

Císařští se k boji ani zdaleka nepřipravovali tak pečlivě jako Švédové. V pondělní ráno 6. března je však čekalo nemilé překvapení. Místo aby Švédové postupovali proti jejich čelu, jak se předpokládalo, přecházeli zamrzlé rybníky a obchvacovali císařský levý bok. Jan Götz, velitel levého křídla, dočista zpanikařil. Rozhodl se projet lesem a prudkým útokem jezdectva rozbít pochodující švédskou pěchotu. Jeho devět kyrysnických pluků se dalo do cval a beznadějně uvízlo v hustém lese. Císařský spojenec bavorský generál Werth se mezitím rozhodl zrádný les obejít, a ocitl se tak přímo proti pravému křídlu švédské armády. Švédská pěchota obrátila císařské kyrysníky na útěk. V boji zahynul i sám maršálek Jan Götz. Habsburský vojevůdce a válečný teoretik kníže Montecuccoli vyvodil z porážky u Jankova tuto zkušenost: Není možno zabývati se kořistěním, dokud nepřítel není úplně poražen!

Jméno generála Götze, kterému Češi říkali Kec, vešlo tou bitvou do trvalého spojení. V povědomí lidí žilo celá staletí - jako vzpomínka na vojevůdce smutné postavy, proslaveného jen jednou na poli válečném, a to porážkou a smrtí. Dopadnout, pochodit nebo vyhrát jako Kec u Jankova - to dodnes znamená velmi krušný a neslavný, neblahý, potupný a smutný konec.