Nikola Márová:
Divadlo je jedna velká rodina
Je pro vás
vaše povolání krásné poslání, nebo pouť plná
utrpení?
Obojí dohromady. Všechna ta dřina
znamená psychické i fyzické utrpení. Ale když se ocitnu na jevišti, tak mě to
povznáší a cítím se krásně. Ovšem kdybych se měla znovu rozhodnout, jestli bych
se vydala touhle cestou, stoprocentně jistá si nejsem.
Mají ještě
dnes tanečnice své věrné obdivovatele a tajné
ctitele?
Párkrát jsem dostala kytici od
neznámého diváka a občas mi do divadla přijde dopis s prosbou o fotku a o autogram.
To je tak všechno. Balet u nás není nijak zvlášť populární. Největším
fanouškem pořád zůstává moje babička.
Co vás
vlastně přimělo zvolit si baletní profesi? Opravdu
jen návštěva pohádkového představení v Národním
divadle?
Začalo to už u mé prababičky,
která milovala tanec. Mně samotné se odmalička líbilo všechno, co souviselo s
kultivovaným pohybem, krasobruslení, společenské tance, balet. Protože jsem doma
pořád chodila po špičkách, maminka se rozhodla dát mě do baletní přípravky
Národního divadla, takže jsem si nakonec i tu berušku v Nedbalovi zatančila. A pak
už to šlo samo. Po přípravce léta studií na taneční konzervatoři, pak angažmá v
Národním. Nejdříve ve sboru a po pár sezonách jako sólistka.
Do vínku
jste dostala mimořádné dispozice, dlouhé nohy,
měkká záda, elegantní zjev, což vás pro
kariéru baletní hvězdy přímo předurčuje. Je
přesto něco, čeho se vám nedostalo?
Musím si dávat pozor, jak pracuji s
pažemi. Ve třinácti letech jsem velice nešťastně upadla na namrzlém chodníku.
Zlomila jsem si loket a zůstaly mi z toho trvalé následky. Ruka je trochu omezená v
pohybu, při tancování na to musím pořád myslet. Také mám občas problém při
zkouškách na sále vžít se do role. Většinou to dokážu až během představení na
jevišti.
Dívek se
na balet hlásí podstatně víc než chlapců,
konkurence mezi tanečnicemi je velká. Věřila
jste už na studiích, že se stanete sólistkou
a že neskončíte jako většina ostatních ve
sboru?
Jako každý člověk jsem měla
ambice dostat se co nejvýš. První sólové příležitosti přišly už ve školních
představeních. Po nástupu do Národního divadla mě čekala studená sprcha.
"Chodící" role ve sboru mně moc optimismu nedodaly. Naštěstí jsem se krok
za krokem vypracovala.
Nezávidí vám vaše
méně úspěšné spolužačky, které ve sboru
zůstávají?
Člověk musí být soudný sám k sobě. Myslím, že je to netrápí. Aspoň ty, s
nimiž se víc kamarádím, mi drží palce a fandí mi.
Které dosavadní
role byly rozhodující?
První velkou šancí se stala Marie
v Louskáčkovi. Dostala jsem ji jako záskok za nemocnou kolegyni. O nějaký stupínek
výš mě dostala Raymonda. A za nejvyšší bod považuji Odettu a Odilii v Labutím
jezeru. Poprvé jsem je tančila letos v lednu.
Platí i v dnešním baletním světě, že
Labutí jezero je vrcholem?
Myslím si, že ano. Mám možnost
srovnávání s jinými rolemi a Labutí jezero z toho vychází jako nejnáročnější
představení. Technicky, fyzicky, výrazově. Tanečnice v Labutím nemůže mít hezké
jenom nohy, ale i horní polovinu těla, ruce. Samozřejmě ten, kdo neuznává klasiku,
vidí vrchol baletu někde jinde, než je Labutí jezero. Jenže já si myslím, že
klasika s modernou se takhle nedá srovnávat.
Vy nevnímáte svár
mezi klasickým baletem a modernou ani dnes,
kdy se na repertoáru Národního divadla objevuje
plno experimentů?
Nemám ráda, když se klasika staví proti moderně a jedno se pro druhé zatracuje.
Takové extrémní názory mi nepřipadají moc chytré. V dnešní době musí být
tanečník všestranný a většina kvalitních souborů je založená na zvládnutí
obojího. Osobně se přiznám, že mě celovečerní balet
uspokojí víc než složené moderní večery. Přináší mi větší pocit naplnění,
když jsem na jevišti celý večer a vytvářím roli s nějakým příběhem. A
zapomínat by se nemělo ani na diváky a na to, co od Národního divadla očekávají.
Je příjemnější tančit před plným než před poloprázdným
hledištěm.
Jaké umělecké
setkání s choreografem či režisérem vám dalo
nejvíce?
Určitě to s panem Kyliánem. Když
jsem se dozvěděla, že k nám má přijet na zkoušku, rozklepala se mi kolena. Ale
jakmile se objevil ve dveřích a začal s námi zkoušet, veškerý strach a nervozita
opadly. Je totiž velmi klidný a příjemný, což v divadelním světě není zrovna
běžné. Nezapomenutelné bylo i setkání s panem Grigorovičem, který s námi
připravoval Raymondu. Před setkáním s takovými osobnostmi, které znají spoustu
skvělých tanečníků, na mě vždycky padne strach.
Bojíte se často?
Prý na to nevypadám, ale bojím se často. Děsí mě neúspěch. Chtěla bych být
dokonalá, jenže vím, že kdykoliv se může něco nečekaného přihodit. Ještě na
konzervatoři jsem při školním představení ve Státní opeře Praha upadla na zadek.
Pamatuji si ty okamžiky potom, a ty slzy. Dodneška mě to straší.
Čeho všeho jste
se kvůli baletu musela zříct?
Odříkání začalo už na škole, neměli jsme prakticky žádný volný čas, byli jsme
tam od rána do večera. Přišla jsem tak o kamarády ze základní školy a z okolí
bydliště. Hodně mě to mrzelo. Pochopitelně jsem se musela zříct i sportu. Do
dvanácti let jsme s rodiči jezdili na hory, tatínek hory a sjezdové lyžování
miluje. Určitě by se mu víc líbilo mít ze mě lyžařku než
baletku.
Takže rodiče
z vaší profese radost nemají?
Ale ano, těší je, jdou-li se
podívat na představení a vidí dobré výsledky. Jenže na rozdíl od diváků znají i
odvrácenou stránku naší profese. Když přijdu domů a začnu fňukat, že mě bolí
nohy. Když jsem tak zničená, že se nemůžu ani hnout a prosím mámu, aby mě
namasírovala. Tátovi se navíc zdám moc hubená a věčně má pocit, že vůbec
nejím.
Navzdory tomu,
jak je vaše práce časově náročná, najdete
si čas i na nějakou zálibu?
Můj koníček byl a jsou zvířata.
Chovala jsem dva zakrslé králíky, křečka, andulku, kočku. Teď mám pejska,
desetiměsíčního francouzského buldočka Olivera, a určitě ho nijak nešidím. Když
jsem dlouho v práci, beru si ho s sebou. A pokud jsou o víkendech představení,
nechávám ho u rodičů. Mají zahrádku, takže mu tam není špatně. Oliver je
neuvěřitelně tvrdohlavý, snažím se trochu ho vychovávat a cvičit, ale nejsem
dostatečně přísná. Navzdory všem zákazům, spí výhradně v mé posteli. Co se
týče jiných zájmů, ráda čtu a často chodím do kina. K mým nejoblíbenějším
filmům pořád patří Přelet nad kukaččím hnízdem a starší české komedie,
třeba Podskalského Světáci.
Nejpřísnějším
kritikem v baletním světě nebývají lidé, kteří
přicházejí zvenčí, ale kolegové. Víte, co
asi říkají o vás?
Vždycky se mi něco donese, nebo se
to přes někoho doslechnu. Člověk to musí brát jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Je jen pár lidí, kteří mi řeknou do očí pravdu, i tu nepříjemnou. Naštěstí už
rozpoznám, kdo to se mnou myslí dobře a od koho připomínky beru. A když se doslechnu
o nějakých pomluvách, házím to za hlavu. Divadlo je jedna velká rodina, probírá se
tam úplně všechno a nemůžete se tomu vyhnout. V baletu žijeme spolu deset měsíců,
prakticky od rána do večera, často i o víkendech. V červnu už z toho bývá dost
napjatá atmosféra a všichni se těšíme, až si od sebe o prázdninách navzájem
odpočineme.
Při vaší
profesi vás prakticky neustále provází hudba.
Dokážete ji pořád vnímat naplno? Posloucháte
hudbu třeba i ve chvílích volna?
Hudbu vnímám vždycky
stoprocentně. Převážná většina baletů je na hudbě postavena a vždycky je
zážitek, když nám při představení hraje živý orchestr. To je úplně o něčem
jiném než tančit s nahrávkou. Pochopitelně ne každá hudba se mi líbí. Měla jsem
třeba ráda Čechomor, dokonce jsem ho poslouchala doma na CD. Ale jak jsme několik
týdnů dennodenně zkoušeli představení Zpěvy země, úplně jsem se Čechomoru
přeposlouchala. Doma mám nejradši ticho. Jen když si lehnu na půl hodiny do vany nebo
si čtu, tak si něco pustím. Hodně záleží na náladě. Poslouchám všechno možné.
Vážnou hudbu i filmové soundtracky. Moc ráda si pustím Chopina nebo Prokofjevova
Romea a Julii. Ostatně Julie je můj další, zatím nesplněný baletní sen.
Vaše kariéra se
slibně rozjíždí, kdekdo vám prorokuje profesní
úspěchy. A co soukromí, rodina, děti? O
tom neuvažujete?
Až budu mít jednou vlastní rodinu, půjde kariéra stranou. Neříkám, že tanec
odsunu na poslední místo, ale na prvním bude určitě rodina. Na konzervatoři jsem si
plánovala, jak budu mít po vzoru své maminky ve dvaadvaceti první dítě a ve
čtyřiadvaceti druhé. Jenže člověk si něco představuje, a ve skutečnosti je
všechno jinak.
Ještě jste
nenašla toho pravého?
Zatím nenastala vhodná chvíle pro
klidný rodinný život. Snad není nic ztraceno. V soukromí teď žiju tak trochu ze dne
na den. Uvidím, co bude dál.
SAŠA HRBOTICKÝ
Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ |