Kdo se v polovině března ve Washingtonu podíval na teploměr, určitě netušil, že sem, podle přesného plánu zástupců správy městských parků, ještě před začátkem dubna vtrhne jaro. Naštěstí se tak stalo. Pokud mají někde kouzelný proutek na vyvolání náhlých oteplení, tak je to tady. Jeho mávnutím rozkvetly pověstné washingtonské okrasné třešně a mně se ulevilo. Pro tisíce washingtonských bezdomovců skončilo nejhorší období roku a početně je v centru hlavního města Spojených států opět převýšili turisté.

Nedávno sem přijeli diplomaté z Latinské Ameriky a jeden z nich mi povídá: ,,Víš, že tady mají daleko více žebráků než u nás?" Zamumlal jsem, že ti trhani zabalení do promaštěných látek a spící na větracích šachtách, z nichž stoupá pára, k Americe přece vždy patřili - jsou to podivíni, kteří tak prostě žít chtějí a asi jim to vyhovuje. Sám tomu nevěřím, ale jak si mám vysvětlit, že když jdu z Bílého domu na metro, po pár krocích mě žádá o drobné na jídlo tolik ubožáků, že je nemohu spočítat ani na prstech obou rukou. Ano, ve Spojených státech chodí miliony dětí spát o hladu a není to jen Moskva, kde v zimě lidé umrznou na ulici. Ke zdejší realitě patří i bezdomovci.

Snad bych o tom všem ani nepsal, kdyby nevyšel v deníku Washington Post článek, který mi nejde z hlavy. V době, kdy se Spojené státy dmou hrdostí na své syny a dcery, kteří brání zájmy země v uniformách amerických ozbrojených sil, zápasí armáda těch, kteří už dobojovali, o holé přežití. Průzkum starostů pětadvaceti velkých amerických měst ukázal, že veteráni z Vietnamu a dalších amerických válek končí stále častěji na ulici a o žebrácké holi. Řadí se tam k bezdomovcům, jejichž počet stoupl v roce 2003 o 13 procent a těch, co nemají co do úst dokonce o 17 procent.

V televizi tady občas zaslechnete americké kluky mluvící o tom, jak jdou do armády, aby bránili svou vlast proti terorismu. S některými rodinami vojáků jsem mluvil - potřebují peníze, protože jsou chudí, a také si slibují, že jejich syn nebo dcera v uniformě zdarma vystudují. Nepřipouštějí si, že v horším případě jim těla jejich dětí přivezou tajně v noci s namnoženým soustrastným dopisem od prezidenta nebo že - v lepším případě - skončí za pár let u semaforu s cedulkou: Jsem veterán, uvítám každou pomoc.

Naštěstí jsem v USA poznal také obdivuhodné veterány, kteří se mají dobře a v míru se neztratili. Rád vám o nich budu v průběhu jara vyprávět na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu v reportážích, v nichž si po 60 letech připomeneme hrdiny vylodění v Normandii.