Nejprve stručná charakteristika knihy, o které bude řeč. Je americká a pojednává o designu. Aby však bylo jasno: nejde o její obsah. Podstatný není ani zámořský původ publikace. Nejde ani o celý náklad. Pouze o solitér - o jeden jedinký výtisk. O exemplář, který spustil svérázný děj odehrávající se střídavě na Slovensku a v naší republice. Tedy ve státech, které k sobě mají blízko víc než jen územně. A přesto.

Kniha s osudem, o níž bude řeč, zaujala moji dceru a jejího přítele, když byli vloni na Slovensku na dovolené. Padla jim do oka v žilinském knihkupectví Artfórum. V ten okamžik to byla ještě kniha bez osudu. Knížka se jim líbila, ale neměli u sebe dostatečnou hotovost, ani platební kartu. Tak si řekli, že se podívají po tom titulu v Praze, jen co se vrátí domů. Posléze tak učinili. Jenže - v žádném z knihkupectví, kde po knížce pátrali, ji neobjevili.

Pro další vývoj příběhu sice není důležitý konkrétní název dotyčného díla, přesto titul - pro věrohodnost - uvádím. "The Best of the Best of Brochure Design" - z nakladatelství Rockport. Nějak si poradím, řekla si dcera a rozhodla se, že publikaci si objedná telefonicky v knihkupectví v Žilině, kde ji s přítelem objevili. Zavolala tam tedy a otázala se na možnost dobírkového zaslání. Odpověď: Bohužel to do zahraničí nejde. Další otázka: Co kdyby se poslaly peníze z Prahy do Žiliny? Mohlo by pak knihkupectví odeslat onu knihu doporučeně do Prahy? Odpověď: Rádi bychom, ale ani to není schůdné, protože kniha je moc těžká na zaslání doporučeně.

Pro angličtináře poznamenávám, že se zdá, že nejen heavy metal je heavy, nýbrž heavy mohou být i books.

Nevylučuji, že mezi čtenáři těchto mých řádků je i někdo, kdo teď má při ruce radu, jak si měla počínat dcera při snaze o přesun dotyčné publikace ze Slovenska k nám. Že by jí doporučil, aby se k cíli dobrala tím, že by... Nevylučuji ani to, že knížka byla k dosažení někde v Praze, případně v jiném městě v České republice, a že ta možnost byla přehlédnuta. To se může stát. Jisté je, že ani žilinské knihkupectví, ani dcera žádné jednoduché řešení nenašli, ač by rádi.

Dcera se však nevzdala.

Uvědomila si, že z titulu své právnické specializace pojede vzápětí přednášet na autorskoprávní seminář do Vysokých Tater. Otázala se tedy předem telefonicky v žilinském knihkupectví, zda by jí mohli poslat tu knihu aspoň do hotelu v Tatrách. Odpověď: Musela byste být v okamžiku doručení přítomna na místě, aby od vás mohla pošta vybrat peníze. Jinak by částku musel při převzetí dobírky úvěrovat hotel, což by teoreticky bylo možné, ale prakticky nejspíš ne.

Jednotlivá vyjádření ze žilinského knihkupectví byla poznamenána lítostí, a to nejen z hlediska obchodního. Bylo zřejmé, že tamní knihkupec by rád vyhověl, jen kdyby se našel nějaký schůdný a spolehlivý způsob k překonání přeshraniční překážkové dráhy. Ten knihkupec se jmenoval Jáno Ničík a vzápětí se ujal iniciativy. Když si přečtete jeho celé jméno rychle, zní to skoro jako Jánošík. Jako takový se také rozhodl jednat.

V telefonu se otázal dcery, zda na ten seminář do Vysokých Tater pojede autem. Že by se mohla zastavit a bylo by to. Odpověděla mu, že pojede vlakem. Jeho následující otázka zněla: Kterým vlakem? Odpověď: Rychlíkem Laborec. Knihkupcova reakce: To pojedete přes Žilinu. Odpověď: Ano. Návazná knihkupcova replika nabídla svérázné řešení. Ačkoliv ten vlak jede přes Žilinu po čtvrté ráno, prohlásil ochotný Jáno Ničík, že by s knihou přišel na nádraží a tam by se odehrálo obchodní předání z ručky do ručky - jako na dávných trzích.

Znělo to dobrodružně, ale proveditelně.

Nakonec se dohodli, že k předání by mohlo raději dojít na dceřině zpáteční cestě, kdy vlak projíždí Žilinou po jedenácté večer. Oba usoudili, že to přece jen bude o něco humánnější čas než ten prudce jitřní. Ovšemže i tak se dohodnutý čas zjevně vymykal z prodejní doby žilinského knihkupectví Artfórum.

Akce téměř filmová byla domluvena. Teď už jen zbývalo vše uskutečnit. Knihkupec Jáno Ničík poslal dceři ještě upřesňující konspirační esemesku - v zájmu toho, aby v krátkém čase rychlíkového zastavení na žilinském nádraží proběhlo vše patřičně spolehlivě a rychle. Textová zpráva obsahovala detailní sdělení o jeho zevnějšku: uvedl, že onoho večera bude mít na sobě bundu se sedmi pruhy.

Ano, knihy mají své osudy, jak jsem - s odvoláním na latinskou klasiku - poznamenal úvodem. Zaznamenávám písemně ten drobný příběh v naději, že snad v budoucím čase bude ubývat hraničních přehrad (včetně podstatně závažnějších, než je ta, o které píši). Doufám, že anabáze s dotyčnou knihou se promění už jen v příběh historický. Aspoň doufám, že tomu tak s ubývajícími evropskými hraničními komplikacemi bude.

Započatý příběh je radno dokončit, a tak dodávám, že Jáno Ničík měl onoho pozdního večera na sobě skutečně tu avizovanou bundu. Stál na žilinském perónu se sedmi pruhy a s jednou knihou. A taky s přítelkyní - možná proto, že jí chtěl ukázat, jak akční může někdy být zdánlivě klidná knihkupecká profese.

Dcera Veronika tam na nádraží vděčně převzala americkou knihu o designu a zaplatila ji. Souběžně moc poděkovala - nejen za publikaci samotnou.