Partnerství televize a literatury mívá většinou podobu jednosměrné cesty od psaného slova k pohyblivým obrázkům. Denně lze napříč kanály pořídit dlouhé výřady knih "ulovených" pro utišení nenasytného hladu obrazovky po příbězích. V minulých týdnech k nim názorně přispěla i Česká televize.

Sázkou na jistotu se s předstihem a zárukou prověřenou generacemi čtenářů zdálo být třináct dílů Černých baronů, natočených podle notoricky známé prózy Miroslava Švandrlíka. Připočteme-li někdejší umělecké renomé a profesionalitu režiséra Juraje Herze, účast mnoha komiků z herecké první ligy (Bolek Polívka, Oldřich Kaiser, Petr Nárožný, Pavel Liška ad.), a snad i propagační masáž, která začátkem roku zaplavila obrazovku i tisk, vypadala samotná premiéra téměř jako pouhá povinná zastávka na přímé cestě do televizního Zlatého fondu.

Kýžená "nezapomenutelnost" seriálu se nakonec opravdu naplnila - stal se odstrašujícím příkladem zneužití a degradace svébytné literatury do podoby pouhé záminky pro hloupé a samoúčelné "dělání legrace". Fiasko Herzovy prostoduché řachandy, situované do kýčovité selanky života pétépáků počátkem 50. let, podtrhuje i srovnání se stejnojmennou filmovou verzí Švandrlíkovy satiry, kterou začátkem devadesátých let natočil Zdeněk Sirový. Rozdíl mezi nimi zhruba odpovídá vzdálenosti mezi vulgárně-bulvárním pitvořením a zoufaleckým popisným omíláním prošlých vtípků na straně seriálu, a střídmým tragikomickým balancováním na hraně černého humoru na straně filmu. I prózy.

Ani neblahá praxe posluhování literatury obrazovce neplatí bez výjimky. Také příklad opaku předvedla Česká televize, když první dubnovou neděli uvedla komponovaný Večer na téma... Literární potlesky. Zvláštní pozornost si nezaslouží ani tak úvod a hlavní událost literárního večera - hodinový sestřih předávání cen Magnesia Litera 2004 nebyl víc, než prostým prohozením rolí: televize posloužila knihám. Výraznějším oživením bylo uvedení tři originálních animovaných miniatur, inspirovaných literaturou (Tři Fuové, Zlatý ostrov a Havran). Spíš jen jako tematicky vhodná výplň naopak posloužila repríza Genu věnovaného Jiřímu Grušovi.

Nepřehlédnutelnou událostí, řádově převyšujících vše, co bylo v posledních týdnech v televizi k vidění, se stalo (konečně!!!) znovuuvedení polohraného dokumentu Klíč k určování trpaslíků. Na první pohled neadaptovatelné deníky Pavla Juráčka proměnil režisér Martin Šulík v kongeniální filmovou esej o životě, díle a boji výjimečného umělce se sebou samým i dobou "vymknutou z kloubů". Výmluvnější příklad vzájemně se umocňujícího prolnutí literatury, filmu a televize snad ani neexistuje.