Emil Holub: Život a dílo. Tak se jmenuje rozsáhlá výstava, která putuje po jižní Africe od roku 2002. V nejbližších dnech doputuje také do západní Zambie, kde dodnes žijí Loziové, národ, který světu představil právě Emil Holub.

Bylo to po jeho druhé africké expedici, kterou okradli domorodci. Všichni členové výpravy se tehdy museli zachránit útěkem a Holub přišel o to nejcennější, o své deníky a záznamy z této cesty. Přesto jeho práce o národu Loziů patří mezi ty nejvýznamnější. Nikdy jste o něm neslyšeli? Nedivte se. Toto dílo totiž vyšlo pouze v němčině.

Také v hlavním městě lozijského království, v Mongu, letos výstavu o Emilu Holubovi otevřou. Na jaře, podle toho, kdy začne stoupat hladina řeky Zambezi. Emila Holuba totiž představí lozijský královský dvůr u příležitosti kuamboki, což je pro Lozije nejdůležitější ceremonie v roce. Král při ní obřadně opouští svůj palác uprostřed řeky Zambezi, protože se kvůli dešťům zvyšuje její hladina, a odchází do svého zimního paláce na náhorní planinu.

Království Lozijů jsem sice nenavštívila, ale s odkazem Emila Holuba jsem se setkala v Livingstonu u Viktoriiných vodopádů a v hlavním městě Lusace. V obou těchto městech je muzeum a v obou muzeích mají řadu kopií kreseb, akvarelů a dokumentů o pobytu českého cestovatele v dnešní Zambii. A nejen to. Emil Holub možná bude mít ve městě Livingstonu bustu. Alespoň to přislíbil primátor Livingstonu. A když prý nebude busta, mohlo by se po Holubovi alespoň pojmenovat některé z livingstonských náměstí.

Lidé v Livingstonu jsou přátelští a ke krátké historii své původně kolonizované země mají velkou úctu. Ti, kteří znají dílo Emila Holuba, si cestovatele váží mimo jiné proto, že to byl první Evropan, který sice souhlasil s kolonizací jižní Afriky, ale byl zastáncem toho, že domorodé kultury je třeba chránit před zánikem a uchovat z nich to dobré a krásné.

Tisíce vzácných zoologických a etnologických exponátů, které Holub z cest přivezl, většinou rozdal. Nespočet jeho obrázků překreslovali profesionálové. Psal knihy, pořádal přednášky a organizoval výstavy. Pracoval velmi tvrdě, protože byl neustále ve finanční tísni.

Pražská výstava v roce 1892 byla úchvatná. V tehdejším Průmyslovém paláci Holub vybudoval celé domorodé vesnice i s figurínami lidí v životní velikosti. Vystavil stovky vzácných exponátů a kreseb. To všechno bylo na svou dobu nebývalé, výstava ale trvala jen půl roku a předměty se pak rozvezly na 580 míst v celé Evropě. Dodnes nebyla nikde v českých zemích, ani v celé střední Evropě připravena tak rozsáhlá expozice věnovaná Africe.

Deset let nato velmi nemocný a téměř zapomenutý Holub zemřel. Jeho mladinká vídeňská žena Rosa, která s ním cestovala, ho přežila o padesát šest let. Mnozí dnes Emila Holuba označují za snílka a blázna, ale ať byl, jaký chtěl, rozhodně mu nelze upřít to, že koncem 19. století světu představil do té doby neznámý národ. Snad se někdy českého překladu Holubova díla o Loziích dočkáme.