Režie Jon Turteltaub. Hrají Anthony Hopkins, Cuba Gooding Jr., Donald Sutherland, Maura Tierney a další.

Úterý 20. 4. 2004 PRIMA - 21.00 hodin

Pokud se blíže zahledíme na Bolero i Den pro mou lásku, všimneme si jednoho společného rysu: Zinnerová se nechává unášet vyhrocenou tragickou událostí, která drtí nejen zúčastněné, ale nepochybně i ji samotnou, protože ji nedokáže s přiměřeným odstupem vystavět. V Boleru je to chladnokrevný zločin, v Herzově snímku takříkajíc zásah shůry. Do dosud bezstarostného, snad až poněkud bohémského žití mladé rodiny zasáhne krutá zvěst - milovaná dcerka onemocní zákeřnou chorobou a rodiče čeká obtížný úkol, aby se s tragickými následky vyrovnali.

Herzovi se skutečně podařilo vyprávění zbavit jakýchkoli politických stigmat, hrdinové si žijí jakoby navzdory době, uzavírajíce se do svého soukromí, do svých radostí i strastí. Velice věrohodný je režisér i v líčení prostředí, v nichž se protagonisté pohybují, kde bydlí - ve starém domě si vynalézavě zařídili půdní nástavbu. Všimneme si až téměř karnevalového veselí, když i s kamarády podnikají bezmála happeningové akce, smyslem pro nenápadné postižení všední tváře velkoměsta (podíl kameramana Jiřího Macháně na lyrizaci obrazu je nesporný, i když výsledek rozhodně nedosahuje oné básnivé prozářenosti jako třeba Herzova renoirovská idyla Sladké hry minulého léta). Film upoutal na svou dobu odvážnou, byť něžně natočenou milostnou scénou.

V režisérově tvorbě znamená tento film určitý předěl. Po morbidních, i když výtvarně vytříbených chmurnostech, které ovládaly Spalovače mrtvol, Petrolejové lampy i Morgianu, přitakává obyčejným osudům, běžným lidem, kteří někdy potřebují více času, aby se vyrovnaly s nenadálou psychickou zátěží. A nutno velice ocenit, že nikde Herz neupadá do osidel sentimentu, ani na okamžik nezableskne příměs melodramatu, zcela běžného v německých i amerických verzích takové látky. Emocionální střízlivost, která neopouští ani citově nejvyhrocenější výjevy, patří určitě k velkým přednostem.

Do náročných ústředních partů obsadil Martu Vančurovou a Vlastimila Harapese, předního tanečníka baletního souboru Národního divadla, důležité dětské role se s příkladnou bezprostředností zhostila Sylva Kamenická. Vedlejší úlohy svěřil osvědčeným hereckým veličinám, např. Jiřině Šejbalové či Daně Medřické. Všichni se zasloužili o výslednou přesvědčivost, zvláště Harapes dospěl ke zcela civilní studii mladého muže, jenž po určitou dobu bolestně tápe, neschopen zvládat zmatky ve svém nitru. Je zajímavé, že Vančurová s Harapesem vytvořili rodičovskou dvojici i v Boleru.

Den pro mou lásku byl přijat vlídně, třebaže dnes mu lze snadno lát, že všemožně uniká z dobové reality, jejíž tvář ovšem nemohl postihnout v pravdivějších proporcích. Podle kolektivní Panoramy českého filmu se přesto "zařadil mezi nejúspěšnější filmy druhé poloviny 70. let." Jen někdejšího komentátora Lidových novin Andreje Stankoviče pohoršovalo, že "televize budou uvádět do omrzení film, který byl neúnosným kompromisem a uměleckou prohrou." Jenže jak bychom pak měli označit tituly, které postrádajíce Herzovu výrazovou uměřenost se ideologickým požadavkům oněch úhorovitých časů podřídily zcela bezostyšně...

Středa 21. 4. 2004 ČT 1 - 20.55 hodin

Čtvrtek 22. 4. 2004 ČT 2 - 21.45 hodin

Film provází jeho vnitřní komentář, v daném kontextu ovšem iracionální, neboť je vlastně vyprávěn někým, kdo již nežije. Tento postup není nijak novátorský, už před půlstoletím jej použil Billy Wilder v Sunset Boulevardu. Pállovy úvahy však často znějí dosti vyumělkovaně: jednak prozrazují značné vědomostní zázemí, jednak čerpají z dosti otřepaných příměrů (viz třeba tvrzení, že i Ježíš Kristus by byl zavřen do blázince, kdyby se dnes objevil).

Zvýrazněnou tragiku Pállova osudu umocňuje rámující matčin sen o čtyřech koních běžících po mořském břehu, z nichž jeden padne. Režisér se dokonce odváží do vyprávění vložit výjevy, které převažující baladičnost mají odlehčit - např. hrdinovu výpravu do přepychové restaurace bez koruny v kapse. Jenže výsledek nakonec nevypovídá ani o chorobě samé, ani o poměrech v ústavu, ani o obtížném rodinném soužití s postiženým. Převládající melancholie jen kryje melodramaticky dojímavé pojednání námětu, který rozhodně není tuctový.

Pátek 23. 4. 2004 ČT 1 - 16.05 hodin

Sobota 24. 4. 2004 ČT 1 - 23.40 hodin

Neděle 25. 4. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Toto vše tanulo jistě na mysli scenáristovi Miroslavu Sovjákovi, když splétal příběh Přepadení. Hrdinkou vyprávění zestárlá, z přidrzlých žáků stále vynervovanější učitelka (v citlivém ztvárnění Ivy Janžurové, jako vždy disponující širokým hlasovým rejstříkem, ale dominující zejména v detailních záběrech, kdy postihuje i nejjemnější změny psychického rozpoložení), kterou v anonymním prostředí panelákových sídlišť kdosi přepadne a ukradne jí kabelku i s penězi a doklady. Když pachatele náhodně pozná (bydlí v téže budově!), naráží na jeho bezbřehý cynismus, na agresivitu, na výsměšné výhrůžky, na překrucování a výmysly. A není nikoho, kdo by mohl pomoci, protože proti sobě stojí dvě protichůdná tvrzení...

Dosavadní dokumentarista Petr Slavík Přepadením debutoval v hraném filmu a pak se pravidelně ujímal režie všech následných epizod, které v příštích týdnech spatříme. Vyprávění oživil přesným zasazením do zdevastovaného prostředí potemnělých průchodů, lhostejně se míjejících lidí, do nekonečné směsi pazvuků rozeznívajících se v nekonečných panelákovitých slujích. Pro zvěrohodnění příběhu učinil maximum - včetně nečekaně cílevědomého vedení jistě zkušených herců, snad jen u cynického násilníka (Vladimír Dlouhý) zdůrazňuje ve zbytečně okázalých gestech jeho nebetyčnou zvrácenost, která nezná soucit. Problém totiž spočívá v tom, že častěji než psychopati útočí úplně normální lidé, avšak lhostejní a cyničtí, zbavení zábran i soucitu. Režisér snad ne vždy uhlídal stylovou jednotu vyprávění (zvláště v herecké rovině, ale také v rozvíjení některých pobočných motivů), ovšem zaujatost látkou je nesporná. Příští části o tom znovu přesvědčí.