Dny evropského filmu sice nemohou konkurovat širší programové nabídce Febiofestu, avšak poskytují neméně názornou představu o filmařském dění na evropském teritoriu. Mezi téměř pěti desítkami titulů, uváděných v Praze i Brně, jistě nalezneme díla podnětná, ale také hodně hlušiny, sebestředné a orientované na výlučná témata. I v tak zajímavé výpovědi, jakou přináší anglický snímek Matka, si tvůrci mysleli, že diváckou pozornost nezískají jinak než šokujícím milostným vztahem mezi důchodkyní a mladým mužem v rozkvětu sexuálních sil. Přitom úvodní třetina příběhu, která prokázala svou dramatickou nosnost, rozebírala s mimořádnou působivostí vzájemné citové odcizení mezi matkou a jejími již dospělými dětmi - a žádných senzacechtivých berliček, které následovaly, nebylo zapotřebí.

Pozoruhodná byla výběrová připomínka tvorby Michaela Haneka, od něhož zatím známe jen Klavíristku. Už tento film, jenž zkoumal psychopatologické zdroje hrdinčiny sexuální úchylky, dával tušit, kudy se ubírá režisérův zájem. Dny evropského filmu nabídly snímky jak starší (Zámek, Směšné hry), tak nejnovější (Čas vlků). Zatímco v uctivě pietním přepisu Kafkovy prózy ještě musel tlumit projevy násilí, později se stávají jakýmsi středobodem jeho příběhů. Zvláště depresivní jsou Směšné hry: dotýkají se vážného problému současnosti, kdy i zabití člověka se může stát výsledkem zdánlivě zábavné hry na ponižování. Pachatelé dotčeně obviňují své oběti, že dostatečně nespolupracovaly, že nebyly dosti vstřícné ke vnuceným hrátkám... Čas vlků postoupil ještě dál. Sklon k násilí již není záležitostí osobních dispozic, ale důsledkem společenských tlaků. Haneke předvídá, že by stačilo, aby se zhroutila státní správa, aby přestala fungovat doprava a zásobování. Pak by se velice rychle začalo naplňovat dávné pořekadlo řkoucí "člověk člověku vlkem". Strastiplné putování osamělé, bezbranné matky s dvěma dětmi zničenou krajinou, bezohledné prosazování vlastních zájmů i brzké vytváření samozvaných pořádků jedinci, kteří rychle uchvátili moc, neposkytuje příliš nadějí.

Pokud pominu distribuční filmy, které přehlídku zahajovaly a zakončovaly (Má kamera a já, Povídky z kuchyně), pokud přejdu domácího zástupce (Nudu v Brně jsme již recenzovali), zůstává jen málo položek, které by si zasloužily obšírnější pozornost. Berlangova bizarní tragikomedie Paříž - Timbuktu rozvíjí příhody prominentního plastického chirurga, jenž chtěl uniknout osobní krizi přesunem do Afriky, avšak zhmožděný zadek rozhodl jinak. Nebyl by to proslulý nemrava Berlanga, kdyby diváka nepolaskal několika roztomilými perverzitami; o výsledku však platí totéž, co jsem napsal již k Matce.

Nizozemský snímek Dvojčata, letos nominovaný na Oscara, pojednává o obtížném sbližování dvou sester, v útlém věku od sebe odloučených. Jejich osudy poznamenala nejen necitelnost rodin, v nichž vyrůstaly, ale také politická realita. I když se vlastně obě staly obětí nacistické agrese, nedokázaly si odpustit. Manžel jedné padl jako příslušník německých ozbrojených sil, milenec druhé zahynul v koncentračním táboře. Film je okázale vypulérovaný a přístupný diváckým kalkulům - stejně jako španělská tragikomedie Pondělky na slunci, která vypráví o partě nezaměstnaných. Nesužuje je ani tak hmotná nouze, jako bezvýchodnost a rezignace, duševně trpí marným hledáním nové příležitosti a ztrácejí jakoukoli motivaci cokoli měnit. I když mátožnost postav jako by vstoupila i do samotného pojednání, které zatěžuje záplava slov, film poskytuje názorný vhled do nitra lidí ne vlastní vinou se ocitnuvších bez práce.