Takhle jednou odpoledne se sešli v nebeské bibliotéce František Ladislav Čelakovský a Karel Havlíček Borovský. Dvakrát do týdne se tu probírají českým tiskem. Že prý aby "neztratili kontakt se starou vlastí". Je tu božské ticho. Jen občas jej poruší šustot andělských křídel - to když knihovní personál přenáší folianty. "U všech čertů," zvolá najednou Karel Havlíček, až se k němu archanděl Gabriel, co je tu hlavním supervizorem, káravě otočí. "Poslouchejte, Františku," směje se Havlíček nahlas, "poslouchejte, co tady v tomhle plátku... jak ono se to jenom jmenuje... jo jmenuje se to Haló noviny... co tady píšou: Stane se prezident Václav Klaus "novodobým Benešem", doposledka chránícím českou suverenitu a státnost? Upřímně si vážím jeho dosavadních postojů a věřím mu. Stejně, jako v těžké situaci na konci let třicátých věřili komunisté Benešovi. Tragický osud však převálcoval jak Beneše, tak i komunisty, kteří jako první stáli v řadách protifašistického odboje. Zdá se, že České republice znovu "zbývá" jen naděje ruského slovanského dubiska na východě!

"Ukažte, Havlíčku," trhá velký slavista kolegovi noviny z rukou: "Kdo to napsal, takovou perlu?" Stálo to tam: Poslanec PČR Ladislav Mlčák (KSČM), 2. 4. 2004. "Dubisko, dubisko, neboli dubišče..." plácá se Čelakovský do kolen.

"Ilja Muromec, Dobrynin Nikitič, Aljoša Popovič..." popadá se za břicho Karel Havlíček.

"A Volga Buslajevič..." řehtá se František Čelakovský. "Já snad Ohlasy písní ruských předělám, já přepíšu Čurilu Plenkoviče."

"A já zgruntu změním Křest sv.Vladimíra. Já tam toho... toho Mlčáka připíšu jako hlavního bojara."

"A co Král Lávra s oslíma ušima?" svíjí se František, "Ježíši Havlíčku, už je načase, abys Lávru znova vypodobnil." Po tváři si roztírá slzy smíchu.

"Já to udělám," huláká Havlíček. "Já pošlu do Čech Lávrovo poselstvo. Já ho tam pošlu. Povede ho sám bohatýr Svjatogor. Na Karlově mostě bude delegaci vítat skazitěl v rubaše a čižmách, pěvec písní Mlčák Ladislav. Hrábne do strun guslí a zapěje:

Vítejte nám hrdinové
z předaleké Rusi,
zachce li se Němci Prahy,
ať to klidně zkusí.
Lávra nemá oslí uši,
to ví každé dítě,
když si cizák brousí zuby,
Slovan zachrání tě.

"Určitě to tak napiš," říká František Čelakovský a ještě se celý chvěje od chechotu. Najednou však zvážní, posune brýle, položí ruku Karlu Havlíčkovi na předloktí a řekne: "Víš, Karle, už abychom byli v té Evropské unii."

Karel Havlíček Borovský zasune ruku do čabraky, z tváře se mu vytratí poslední úsměv a řekne: "Už abychom tam, profesore, byli. Už abychom tam byli."