Bylo krátce po útocích Albánců na Srby. V jedenáct večer jsem přijížděl do Grabovace, jednoho z předměstí severní části Kosovské Mitrovice. Těšil jsem se, až složím hlavu v motelu Izbor, kde jsem v předchozích letech často nocoval. Motel stojí hned na kraji vesnice. Uvnitř ale bylo zhasnuto, a když jsem vzal za kliku, bylo zavřeno. "Tady bývá přece otevřeno, dokud neodejde poslední host," divil jsem se a zkusil najít dům majitele motelu Vitomira Jokiče. Projížděl jsem úzkými uličkami Grabovace, nikde se však nesvítilo. Okenice zabedněné, stažené rolety, zavřeno bylo i ve druhé hospodě. Po chvíli jsem zastavil a přemýšlel, co dál.

Najednou někdo "zaťukal" na okénko.

Otočil jsem se a hleděl - do hlavně zbrusu nového kalašnikova. Otevřel jsem a začal srbsky vyprávět, že hledám Vitomira. Muž v kožené bundě jen vyštěkl: "Dokumenty!" Podal jsem mu pas a pokračoval ve vysvětlování. Neřekl ani slovo a odešel k předním světlům, kde zjišťoval mou totožnost. Pak se vrátil a já nepřestával dokazovat, že hledám kamaráda. "Jsem novinář, z Českého rozhlasu!" Náhle se objevila další ozbrojená postava. "Počkejte před motelem, za půl hodiny tam Vitomir dorazí. Dnes má totiž hlídku."

Za chvíli se Vitomir opravdu vynořil s pistolí u pasu. "Ahoj, Roberte, jak se máš? Čekal jsem, že přijedeš," vychrlil ze sebe a vedl mne nahoru k pokojům. "Nesmíš rozsvítit, to víš, vytvořili jsme domobranu. Nahoře v kopcích jsou dvě albánské vesnice - Bodetin a Žaža - a občas nám sem dolů pošlou pár výstřelů. Asi aby nás drželi v pohotovosti," zašklebí se a vážně dodá: "Musíme chránit naše rodiny, vždyť víš, co udělali ve zbytku Kosova." Do ruky mi vložil pistoli. Prý abych s ní šel spát. Zbraň odmítám, loučím se a těším se na ranní rozbřesk a snídani.

Příběh, který vyprávím, dokládá výbuch v Kosovu, ke kterému se schylovalo už dlouho. Mezinárodní společenství ale mnoha varováním nevěnovalo dostatečnou pozornost. I proto si už nikdy nezajdu na "gorku", tedy hořkou kávu k blondýnce Sněženě, dceři jednoho z kněží sloužících bohoslužby u kostela sv. Sávy v jižní, albánské části Kosovské Mitrovice. Žili sice na ploše několika desítek metrů čtverečních, za zdmi s ostnatými dráty, a když si chtěli nakoupit či jet do práce do severní, srbské části etnicky rozděleného města, musely je přepravit obrněné transportéry, ale, jak říkali, žili. Vojáci KFOR je však nedokázali ochránit. Přestože celý prostor kolem dokola střežila těžká vojenská technika. Z domů, kde jsem slýchával jejich smích, nezbylo nic, z chrámu pak jen ohořelé zdi.

Když mě o den později ve vile kosovského prezidenta Ibrahima Rugovy ubezpečovala jedna z redaktorek "vládní" televize, že to, co se děje, může svět vnímat negativně vlastně jen proto, že my Albáncům nerozumíme, musel jsem se držet. Krátce nato Rugova oznamoval, že jediným řešením je nezávislost této dosud jihosrbské provincie. Před jeho domem mezitím dělníci na silnici dokončovali brány, které mají zabránit dalším pokusům o atentát na prezidenta. Sice říká, co si přejí extremisté, ale nijak radikálně to neprosazuje. A tak mu na trávníku občas přistane granát.

To tisíce srbských uprchlíků tísnících se na vojenských základnách nebo v tělocvičnách základních škol mají nyní jiné starosti. Nic jim nezbylo a ještě čelí obviněním, že si své domy zapálili sami. Albánští extrémisté se ale tentokrát přepočítali. Při jedné ze svých akcí udělali chybu, zabili policistu z Ghany a jeho kosovského kolegu. Jejich auto na silnici vedoucí z metropole Prištiny do Podujeva doslova rozstříleli. Onen strážník ale neměl zahynout, měl být pouze zraněn, aby při vyšetřování dosvědčil, že útočníci byli Srbové.

Já přijel k místu činu jen několik minut poté. Mířil jsem na česko-slovenskou základnu u Šajkovace, vozovka ale byla uzavřena, a tak auta sjížděla ze silnice a po polních cestách se místo tragédie snažila objet. Zařadil jsem se do kolony a zhruba hodinu se dvacítkou kodrcal po kopcích. Nakonec to dál nešlo a všichni museli couvat zpět - zhruba šest kilometrů v úplné tmě. Na základnu jsem dorazil až o hodinu a čtvrt později. O tom však až příště.