Básník, prozaik, slovesný sběratel, překladatel a historik Karel Jaromír Erben (1811-1870), miletínský rodák, jehož kosti odpočívají v pražské hlíně, bývá čas od času prokádrován jako usedlý otec rodiny a úřednicky suchý archivář spořádaného života, prý přesný opak nitra "skutečného" tvůrce, individualisticky zacíleného a prométheovsky zpupného. Erben skutečně nikdy nebyl exaltovaně vypjatým umělcem (i když třeba jeho zápisky děsivých snů o jeho nitru leccos napovídají), nýbrž básníkem skromným a neokázalým; soustředěně pracujícím na svém úhoru (na Kytici pracoval několik let; jako badatel a sběratel je dokonale skrytý za stovkami textů) a vlastní dílo, které se přirozeně stalo pilířem české literatury, nikdy vysoko nevynášel. O Kytici napsal v dopise příteli: "Připojuji tuto jeden exemplář básní, ježto jsem byl za blažených časů mladšího věku složil a nyní v jedno sebral. Přijměte je ode mne na znamení mého vroucího přátelství k Vám, ač to jest, jak pravím, jen hříčka z mladších let."

Jedinečnost a originalita Erbenovy tvůrčí metody spočívá právě v tom, že básník v sobě přemohl lákání subjektivity máchovského typu. A jak ve své erbenovské studii před šedesáti lety podotkl Vojtěch Jirát: "U Erbena není ani stopy po libovůli, po osobité nevážnosti k věcem a k tradici myšlenkové a látkové, po pudu novotářském a po samolibém originálnictví. Nesnášel subjektivismu ani v obsahu, ani ve formě, neodhaloval tedy své nitro a netoužil po interesantnosti a překvapivosti, napínavosti. Snaží se ne o malebné, vznosné a odstíněné slovo, nýbrž o "mocné" slovo."

V rámci "Dvořákovského dne" na Vltavě si můžete v souzvuku s kongeniální hudbou Antonína Dvořáka připomenout dvě Erbenovy balady: Vodníka a Polednici. A znovu se v nich setkat s ostře rytými obrazy, dramaticky nahlédnutými situacemi a postavami. A s osudovými důsledky zlého činu. Jak k Erbenovým baladám podotkl překladatel a divadelní dramaturg Karel Kraus v divadelním programu karlovarského divadla Dagmar: "Řád, který nesl ty baladické příběhy a také je soudil, byl možná nepřiměřeně strohý, ne-li až mstivý, vepsal nám však za uši, že svět není bezhraničnou manéží, v níž si kdejaký spratek může řádit, jak si zamane."

Rozhlasová kompozice z temných a uhrančivě krásných balad K. J. Erbena a hudby Antonína Dvořáka se stala jedním z vrcholných a bohužel i závěrečných opusů režiséra Josefa Melče. Balady Vodník a Polednice nastudoval v roce 2001 s Josefem Somrem, Jaroslavem Kepkou, Věrou Kubánkovou, Sabinou Langrovou, Naďou Konvalinkovou a Janem Kanyzou.