Kdyby to bylo tak, jak říkáte, neměla byste asi recitál na Pražském jaru. Ale nepřeme se, to nechť posoudí jiní. - Chápu, že kdo vyrůstá třeba v rodině profesionálního hudebníka, má určitou výhodu. Na druhé straně takové dětství, nad nímž se vznášejí vysoké nároky a někdy možná i vařečka - je to vůbec dětství? Vy jste tomu zřejmě ušla.
Vyrůstala jsem v Chlumci nad Cidlinou, kde jsem lezla s klukama po stromech, jezdila na kole a sportovala. Když mluvíte o té vařečce, kdybych nad sebou měla takovou pádnou ruku, asi bych o hudbu ztratila rychle zájem. Jediné, co mě u klavíru udrželo, bylo, že mě k němu nikdo nenutil.

Opravdu?
To mi věřte! Traduje se sice, že Bedřich Smetana byl nějaký náš velmi vzdálený pra-pra-prastrýc, ale hudbě se u nás nikdo profesně nevěnoval. Moje máma sice muzicíruje na housle a můj nevlastní otec opravuje a ladí klavíry, takže o nástroje u nás nebyla nikdy nouze, ale aby mě někdo přesvědčoval, že mám cvičit, to tedy ne. Chodila jsem na hodiny klavíru do hudební školy, protože to patřilo ke vzdělání holčičky, později jsem k tomu přidala hoboj, ale připravovala jsem se, jak se v naší rodině říká, na "řádné" povolání. Chtěla jsem být lékařkou, jako moje máma, proto jsem šla na gymnázium a mířila na medicínu. Pro muziku jsem se rozhodla vlastně až v osmnácti.

To jste asi rodiče překvapila...
Překvapení to bylo pro všechny, i pro mne samotnou, protože zřejmě budu první i poslední hudebnicí našeho rodu.

Co se stalo,že jste bílý plášť lékařky pověsila takříkajíc na hřebík?
Na jedné "liduškové" soutěži si mě vyhlédl hudební pedagog Martin Hršel, který působí na pardubické konzervatoři, a nabídl mi odbornou konzultaci. Já mu tehdy poděkovala a vysvětlila, že chci jít v máminých šlépějích. On mi přesto dal svoje telefonní číslo. Kdybych si to prý někdy náhodou rozmyslela, mám se ozvat. No a já mu skutečně zavolala. Lékařské povolání jsem chápala jako poslání, ale také jsem cítila, že Martin Hršel je výborný pedagog a může mě toho hodně naučit. Studovala jsem tedy zároveň konzervatoř i lékařskou fakultu. Rozhodně jsem nehleděla moc dopředu a neplánovala dráhu profesionální pianistky. Ale souběžné studium dvou tak náročných oborů nešlo dohromady a nakonec vyhrála muzika.

Tedy souhra náhod... Jak jste se ale stala žačkou tak výjimečné pianistické osobnosti jakou je Ivan Moravec?
Docela jednoduše. Martin Hršel totiž kdysi u Ivana Moravce studoval a velmi brzy mě s ním seznámil. Hršalovi se s panem profesorem dobře znají, udržují s ním kontakt a myslím, že pan profesor je má rád. Jezdila jsem tedy do Prahy na konzultace k Ivanu Moravcovi ještě předtím, než jsem šla k přijímacím zkouškám na HAMU a už tenkrát jsem pochopila, že kdybych se dostala "do rukou" takovému slavnému pianistovi, byla by to výhra... A ono se to později opravdu stalo! Pan profesor Moravec byl ochoten přijmout mě do své třídy. Měla jsem obrovské štěstí.

To bych řekla! Příroda vás k hudební dráze jistě dobře vybavila. Stačí si prohlédnout vaše ruce a dlouhé prsty. Ty asi hrají úplně samy!
Snad jsou až zbytečně dlouhé, při drobné technice je až tak moc nevyužiju. Důležitější než délka prstů je rozpětí dlaně, aby pianista mohl hrát například decimy (to znamená, že jednou rukou přesáhne deset kláves - pozn. red.) Mít větší ruce je určitá výhoda, znám ale řadu pianistů, kteří mají ruku menší a hrají úžasně.

Jistěže nejde jen o ruku, ta pouze něčemu slouží... Vraťme se ale k vašemu studiu u Ivana Moravce. Byl hodně náročný? Neměla jste trému?
Náročné to samozřejmě bylo, ale protože už na konzervatoři mě vedl člověk, který u Ivana Moravce studoval, linie výuky šla stejným směrem a já mohla plynule pokračovat. Při několika prvních konzultacích jsem pochopitelně trému měla, ale pan profesor je tak lidský a umí nastolit tak hezkou atmosféru, že se student cítí dobře. Našli jsme k sobě, myslím, docela hezký vztah. Klasická výuka na hudební akademii trvala pět let a chci ji završit doktorantským studiem. Mám tedy naději, že mě pan profesor ještě nějakou dobu povede.

Teď bych se vás měla zeptat, co všechno jste od slavného pianisty "odkoukala". Kritici o něm pějí chválu jako o nejlepším českém klavíristovi 20. století - jak byste jeho styl charakterizovala vy?
Vystihnout stručně hudební projev kteréhokoliv interpreta není snadné, ale popsat pár slovy hru Ivana Moravce je nemyslitelné. Má perlivou techniku, nekonečnou dynamickou škálu úhozu, překvapuje jemnými odstíny nálad od radosti a laškování až třeba k stesku a něze. Do všech důsledků promýšlí koncepci skladby - jistě, vždyť svůj repertoár studuje již léta. Nevrací se ale k starým provedením a nenechává se ukolébat nějakým "takle už to stačí". Jde dál a pracuje na sobě stále tvrdě. To je obdivuhodné, nebo ne? V posluchači vzbuzuje dojem, jakoby klavír takhle krásně zněl sám od sebe... Uvěřte ale, že vás nástroj také takhle "poslechne" a zažijete velké zklamání...

Stalo se vám to? V televizním dokumentu, kterým Česká televize vzdala hold tomuto umělci, vás Ivan Moravec představil jako svou nejlepší žákyni a věnoval vám něco ze "svého" natáčecího času. Hrála jste, tuším, s Českou filharmonií část II. Rachmaninova klavírního koncertu. Blahopřeji vám! Ten dokument vás uvádí rovnou mezi hudební znalce a fajnšmekry. Začátečníka nemůže nic lepšího potkat!
Jsem asi jednou z posledních žákyní pana profesora a snažím se nezklamat ho, ale že bych byla nejlepší, to si netroufám tvrdit. Třeba Vašek Mácha u pana profesora studoval také pět let, vlastně i déle, a je to výborný klavírista! Ten by si zasloužil zrovna takovou, ne-li větší pozornost, než která byla věnovaná mně. Mrzelo mě to, právě proto, že já v tom dokumentu dostala tolik místa.

Ta skromnost vás ctí.
To není skromnosti, ale spravedlnost.

V každém případě by se z toho mnohému zatočila hlava.
Člověk by měl stát nohama na zemi. Hlava se třeba zatočí, ale co je to platné, když v příští chvíli můžete spadnout? Každý den je nový a není na čem stavět!

Jak tomu mám rozumět?
Někdy se vám něco při hře povede, druhý den to chcete zopakovat, ale už to nejde. Snad v tom brání starosti, nebo se člověk špatně vyspí - je to všechno moc citlivé. Pan profesor má takové úsloví, že každý den není svátek. Je to sice dobrá omluvenka, ale jistě chápete, proč by interpret neměl být nafoukaný. Pokaždé totiž hraje od začátku.

Které stylové období je vám jako pianistce nejbližší? Je to hudební romantismus? Mladí lidé mají k citům blízko a někdy hrají, až málem praskají struny. Že se při tom ztratí nejedna nota a technika přednesu není nejlepší, je pochopitelné. Ale tohle vám pan profesor jistě nedovolil.
Na romanticích se toho opravdu moc neukáže, ale kdo zahraje Mozart tak dobře jako třeba Markéta Týmlová (bude řadu dopoledních koncertů Pražského jara v Lichtenštejnském paláci uzavírat - pozn. red.), před ním pak klobouk dolů! Čím je totiž skladba jednodušší, tím je těžší. Do klasiky by se žádný interpret neměl pouštět, pokud nemá skutečně výbornou techniku a dostatečnou hudební představivost. Možná se mnou někdo nebude souhlasit, ale je to tak.

Vy však hrajete také starší muziku.
Baroko ctím, ale když jej mám hrát, necítím se pevná v kramflecích. Pokud se týká klasicismu, teprve teď se panu profesorovi podařilo přemluvit mě, abych studovala Mozartův klavírní koncert. Měla jsem to udělat už dávno, ale já se na to necítila.

Počkejte až přijdou na řadu Scarlattiho Sonáty nebo Bachův Temperovaný klavír, prubířské kameny klavírní literatury...
Celý "temperák"? To se nikdy nestane. Samozřejmě, nevzpěčuji se ničemu, ale myslím, že interpret musí k té či oné hudbě nejdřív dozrát a obávám se, že k tomu nedozraju nikdy. Temperovaný klavír, to jsou dva sešity šíleně náročné hudby, od každého tónu durové a mollové preludium a fuga...

Říká se, že člověk nemá nikdy říkat "nikdy"... K doktorantskému studiu jste si nevybrala ani klasiky, ani romantiky, ale Leoše Janáčka. Čím je vám blízký?
Profesoři na HAMU chtěli, abychom přišli s něčím novým, aby to tvořilo určitý celek a mělo nějakou vnitřní logiku. Česká klavírní literatura je poměrně bohatá, je z čeho vybírat, ale celé to musím zvládnout za tři roky. Janáček toho pro klavír nenapsal stohy a navíc se mi líbí. Nechci říct, že mu dokonale rozumím, jeho hudba je mi však velice blízká a zdá se mi lehce uchopitelná, i když by to pianista neměl nikdy říkat, protože jde na tenký led. Doufejme, že si s Janáčkem budu rozumět a ten led se pode mnou neprolomí.

Jaké máte další představy a plány? Jistě chápete, že dráha sólové klavíristky je řehole. Pořád na cestách, málo soukromí, tvrdá práce u klavíru - mimochodem, kolik hodin denně cvičíte?
Tři hodiny, to je až dost. Ale není den jako den, někdy dopoledne nemám čas a večer jsem už unavená... Běda však, kdyby se to opakovalo pár dnů po sobě! - Řekla jste řehole. Vím to. Proto si nedělám žádné velké plány do budoucna. Nechci říct, že budu žít ze dne na den, ale co mi den přinese, to chci pokorně přijmout, rozvíjet a těšit se z toho. Rozhodně neplánuji, že budu jezdit po světě a zaměstnávat manažera. Uvažuji realisticky. Nevím, zda si zítra třeba nezlomím ruku, stát se může cokoliv. Samozřejmě chci věřit, že udělám doktorát a že nacvičím hodně skladeb. Otázka je, zda se mi to někdy podaří tak, jak to umí pan profesor Ivan Moravec.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ