Ani bych si tohoto jevu nepovšiml, kdyby na sebe sám tolik neupozorňoval. Je jím jakási sveřepá štěpivost, drobivost či drolivost současného výtvarného umění, vymezujícího se a zaměřujícího na stále menší skupiny diváků, aby v důsledcích zcela ztrácelo svou bývalou schopnost být jedním z nástrojů poznání. Že je tato situace zdánlivě vysvětlována a potažmo omlouvána slovním spojením kulturní pluralismus, to by nás nemuselo zajímat. Generační spory tu byly, co je umění uměním, ale dnes se jaksi a priori nepředpokládá, že by rodiče měli či vůbec mohli rozumět umění svých potomků. Však mu také ve většině případů (tedy nejsou-li takříkajíc od fochu) opravdu nerozumějí. Nemohou, neboť nemají čas sledovat aktuální umělecké trendy, v jejichž zajetí mladí (kteří ten čas mají) žijí a jež napodobují, aniž by se příliš ptali po jejich zdrojích a příčinách. Zato bývají nadšeni prastarým zázrakem vzniku vlastního díla, a kdyby ono dílo pohříchu nebylo uměním, jsou tu média a reklama, jejichž úkolem je přesvědčit nás, že o umění setsakra jde. Kruh se uzavírá, každý mladý umělec zažije svých patnáct minut slávy, o nichž se domnívá, že jsou závdavkem na věčnost zaživa.

Neboť se ale ostatní - řekněme že méně mladí a méně informovaní, přesto však uměnímilovní - lidé s oněmi novými trendy z pochopitelných důvodů nesrovnali, dávají zhusta přednost umění "starému", skrze časovou prověřenost relativně srozumitelnému a tím i útěšlivému. Zatímco galerie s přehlídkami "aktuálních tendencí" začasté zejí prázdnotou, bohatá návštěvnost velkoryse koncipovaných výstav umění "před-moderního" (jen namátkou: Julius Mařák, rodina Mánesů, Max Švabinský, nejnověji Antonín Slavíček) svědčí o jednoznačnosti "hlasu lidu, hlasu božího". Přiznám se; jsem z tohoto jevu na rozpacích. Dílo klasiků jistě časem jen utuhlo ve své kvalitě a snad stále více tuhne. Vzniká tak nový výstavní trend: jsem přesvědčen, že se vbrzku objeví stejně velkorysé (a stejně hojně navštěvované) retrospektivy díla oficiálních umělců z časů reálně socialistické srozumitelnosti. Někde se stala chyba a návštěvníkům výstav ji nevyčítejme. Byť se právě hodnocením umění zabývám, v tomto případě nevím, na čí stranu se mám postavit. Mnohá díla současných mladých umělců jsou jistě pouhým výrazem potřeby sebeprosazení bez ohledu na diváky; naopak jsem si ale vědom i toho, že znovuobjevování dávno zhodnocených klasiků znamená pohodlný únik od složitostí vývoje uměleckého výrazu.

Ano, veškeré tvoření se nám dnes nějak drobí, štěpí, drolí. Zákonitě jsme se do nedohledna vzdálili časům umění v dobrém slova smyslu národního, eticky a esteticky sjednocujícího. Tomu současnému však jakoby chyběl samotný důvod vzniku, povědomí o "duchu doby". Kdo říká, že nerozumí novému umění, říká tím, že nerozumí ani tomu starému, tak nějak to svého času řekl Josef Čapek, a netřeba jej opravovat. Jde spíše o to, že to dnešní nové umění se někdy proměňuje v pouhou reklamu na umění. Ale to jsme asi nechtěli.