"Tak jsme se konečně dočkali!" - neubránil jsem se hlasitému projevu uspokojení, když k nám dorazila zpráva, že se podařilo změřit rychlost, jakou se šíří gravitace. Je to už sice půldruhého roku, co se pokus odehrál, ale řekněte mi, kdo aspoň dnes o něm ví? Zeptejte se koho chcete, udělejte anketu do televizních novin, zařaďte to do pořadu Nikdo není dokonalý! Jen málokdo vám odpoví, že se konečně potvrdilo, co předpokládal Einstein: rychlost, jakou se šíří gravitace, je stejná jako rychlost světla. Mě na tom nejvíc zaujal názorný příklad, obrazná ilustrace, která tuto informaci doprovázela. Kdyby náhle zmizelo Slunce, Země by ještě asi osm minut a dvacet vteřin obíhala kolem neexistující hvězdy a pak by po přímce odplula do hlubin kosmu. Ten obraz budu mít stále před očima: Země opouští svou dráhu a letí jinam, vstříc nejisté budoucnosti. Einsteinova obecná teorie relativity platí.

Nebudu teď zneužívat situace a upozorňovat na fakt, že se zprávy v moderní době šíří stejně pomalu jako ve středověku, kdy také raport o výsledku bitvy dorazil do vsi po půl roce. Zajímá mě relativita, která ovládla a ovládá náš život. Proč se nám relativita tak zalíbila, že zaujala veškerý prostor ve vědě, umění a společnosti místo pořádku, systému a řádu?

Už to byla chyba, že svou teorii nazval Einstein teorií relativity. Ostatně, za trest je jeho nezpochybnitelná, skálopevná myšlenková konstrukce, bez níž si nelze představit moderní přírodovědu, permanentně podrobována zpochybňujícím experimentům. Právě teď se vydaly do kosmu dvě kuličky z křemene, nejdokonalejší koule, jaké kdy byly vytvořeny, umístěné v nádobě, ve vakuu, aby potvrdily (nebo nepotvrdily) obecnou teorii relativity. Roztočené koule mají prokázat, že rotující Země ovlivňuje prostor a čas.

Všechno je relativní. S touto myšlenkou usínáme, s ní se probouzíme. Prostě to nejde jinak. Relativní je vše, na co se podíváme. Mám žít raději ve městě, nebo na vesnici? To je relativní. Byla by lepší vláda ODS, nebo ČSSD? Odpověď je - relativní. Výhody manželství a rodiny jsou relativní, stejně jako život samotáře. Relativní je každá obyčejná věc: mám telefonovat přes toho nebo onoho mobilního operátora? Všechny naše názory a úsudky jsou relativní.

Vyslechl jsem nedávno v televizi slova jednoho známého "komentátora uměleckého dění u nás" na poslední životní vystoupení herce Oldřicha Nového. Komentátor uměleckého dění u nás (kterého mám jinak velmi rád, snad mi promine) pronesl zrelativňující názor na představení s Oldřichem Novým v Dejvicích. Bylo to nedůstojné, až trapné rozloučení s velkým umělcem. Jak divné bylo publikum! Jak protivně židle vrzaly! Dovolím si tvrdit, že právě tak mohl říci pravý opak: bylo to dojemné, krásné, milé a úžasné! I když židle vrzaly, mělo rozloučení starého herce s jeho milovaným publikem neopakovatelnou atmosféru! Právě, že židle vrzaly! Tak můžeme každý měnit skutečnost - a svědectví "komentátora uměleckého dění" budou lidé opakovat ještě po léta, protože on je pro ně autoritou a rádi opakují po něm. Stejně tak by opakovali, kdyby jeho prohlášení bylo opačné, pozitivní. Ve světě relativních soudů je výklad skutečnosti důležitější než skutečnost sama.

Teď se ale zeptá filozof: jaká byla opravdu skutečnost toho večera? A zeptá se i vědec, který vše může změřit, zvážit, vyfotografovat, nahrát - třeba to i toho večera udělal. A dozví se: skutečnost byla taková i taková. Měla desítky podob, tolik, kolik bylo diváků, mnohonásobná, jako je mnohonásobnost vesmírů podle Everettovy teorie mnohosti vesmírů. Tužka, postavená na špičku, spadne na všechny možné strany současně, ale my vidíme jen ten jeden pád, každý svůj. Jako viděl komentátor a moderátor pád velkého herce Oldřicha Nového. Každý pozorovatel toho večera viděl cosi jiného. To je realita, to množství pohledů. O těch jsme se ale nic nedozvěděli.

Média - v tomto případě komentátor v televizi - využívají toho, že lidé chtějí, potřebují slyšet o jedné skutečnosti. Nemáme čas se vyptávat každého, kdo tam tehdy byl a může dosvědčit, jak židle vrzaly! Obyčejný život nás nutí k zjednodušujícím úvahám. Do této potřeby, do této nutnosti zjednodušovat přicházejí média. Jejich pohled je vždy tendenční, vždy neúplný, vždy zkreslený, vždy nepravdivý. Jedním slovem: média vždy lžou!

Myslím, že by bylo dobré, aby si to lidé pořádně zapamatovali. Stejně jako už pochopili, protože si to mohli dokonce v mnohaleté praxi ověřit, že politici vždy lžou, měli by přijmout jako hotový fakt, jako základní axiom našeho moderního života i toto: média vždy lžou! Většina věří stále ještě jednomu pohledu, věří politikům a médiím. Je to tradiční pohled, nepoznamenaný posledními objevy přírodovědy. Nevědí ještě nic o relativitě a mnohosti vesmírů. Takoví lidé, s tímto pohledem, jsou bezbranní a bezmocní. Jsou neuvěřitelně manipulovatelní. Stávají se pravidelnou obětí médií. Druhou stránkou věci je to, že ani média si neuvědomují svou odpovědnost. Nebo si ji uvědomují a dělají si ze své možnosti ovlivňovat publikum jedním názorem obchod.

Život v relativním světě je nesnesitelný. Nevíme dne ani hodiny, nic není jisté. Nemůžeme se spolehnout na nikoho, slovo i dobrého, známého člověka nemá žádnou váhu. Stálost manželství a opora rodiny, úcta k zásluhám, důstojnost stáří, pokrok a budoucnost, vše je rozkolísané. Je vůbec něco pevného v tomto světě, na co bychom se mohli spolehnout? Ano. Je to jistota, že média vždy lžou. Byť je to jenom jeden malý kousíček pravdy, můžeme se o něj opřít. Pamatujete na Archimeda, který si troufal vyvrátit zeměkouli, jen kdybychom mu dali jeden pevný bod? A odtud, z tohoto bodu, krok za krokem, můžeme znovu vybudovat smysluplnou existenci.

I správnost teorie relativity však potřebuje své potvrzení a ověření. Teď zrovna čekám na výsledek experimentu se dvěma koulemi, které jsou z křemene a z geometrického hlediska jsou nejdokonalejší ze všech. Mají přinést informaci, že se Einstein s myšlenkou o zakřivenosti časoprostoru nemýlil.

Už aby tu byla. Zpráva, kterou přinesou média.