K výhodám dennodenního přívalu stovek hodin televizního vysílání patří, že i ty nejděsivější příklady hlouposti a nevkusu obratem mizí v zapomnění. Rubem téže mince je, že stejný osud čeká také podstatně vzácnější kvalitu. Obě extrémní podoby programu jsou obvyklým tématem glos. Občas je však na místě zaměřit se i na dění na okraji obrazovky.

Přesně v duchu osobní charakteristiky hlavní hrdinky se ve virtuálním světě na pomezí televize, bulváru a politiky odehrál médii bohatě propíraný odchod Jany Bobošíkové z postu moderátorky novácké Sedmičky. Pozoruhodnější než politické ambice tragikomické představitelky angažované novinářské závislosti, než následné potvrzení pavlačové podstaty pořadu přizváním pouťové vyvolávačky Michaely Jílkové, byla bezprostřední programová reakce České televize. Bez znalosti konečného skóre je těžké odhadnout, jak dopadl její nápad odloudit pro příští týdny alespoň část z náhle bezprizorních diváků Novy pomocí aktuálně přidané reprízy prvního dílu seriálu Místo nahoře. Na instituci, často právem viněnou z pohodlnosti, to byl čin nevídaně pohotový. O poznání méně vtipnou doprovodnou událostí byla naopak znovu zopakovaná výhrůžka Jany Bobošíkové určená veřejnoprávním divákům. Její touha po revanši v podobě hýčkané vize vlastního návratu, nejlépe na post generální ředitelky České televize, má skoro kvality poplašné zprávy.

Jiným z neveselých evergreenů dění kolem ČT je patologicky umanutá touha Ladislava Jakla po její definitivní likvidaci. Fanatici Jaklova ražení mají záviděníhodně jednoduchý život - nemusí přemýšlet. Jejich neschopnost narušit stínem pochybnosti absolutní platnost jimi poznané pravdy či dokonce poslouchat názory partnerů v diskusi, zákonitě končí v neprůstřelné argumentační logice "je to tak, protože to tak je". Vyčerpávající sumu (nejen televizních) představ Ladislava Jakla nabízí nedávné interview, jehož přepis nabízí internetový portál Česká media (www.ceskamedia.cz). Výhrada práv brání citovat z uveřejněného textu. Autentický prožitek z jednoduchosti Jaklova ideologicky ryzího návodu na fungování společnosti a světa by však stejně nešlo zprostředkovat.

Od dob, kdy před deseti lety vysvětloval čtenářům Lidových novin, že sobotní orwellovské půlhodinky Vladimíra Železného jsou nejlepší "školou demokracie", zůstala logika i průkaznost argumentů Ladislava Jakla táž. Snad jen formální a intelektuální vytříbenost jeho projevu dosáhla nové kvality. Ekvilibristika Jaklova pohybu po Gaussově křivce (v rozhovoru připomenuta sedmkrát!) si zadá snad jen s jím (pouze čtyřikrát) zdůrazněnou existencí "určitých politických, společenských a myšlenkových škol". Jako by věta, v níž prezidentův tajemník objevně přirovnává média ke "zvláštnímu zvířeti, které nikdo nikdy nevyděl", neobsahovala jen překlep.