Když mi herečka Věra Tichánková nabídla drobenkový koláč, rázem jsem měl pocit, že jsem se dostal na místo pánů Horníčka a Sováka. Pamatujete na seriál Byli jednou dva písaři? Tam jim přece jako Heřmanka dělala hospodyni a nosila na stůl. I já jsem teď seděl v kuchyni u stolu. A se mnou i manžel Věry Tichánkové, pan Jan Skopeček. Díky tomu jsem byl opět jako v seriálu. Na Tři chlapi v chalupě jsem se chodil - ještě jako kluk - dívat k sousedům. Tehdy ještě nebyla televize ve všech rodinách, ale o to byl o seriál větší zájem. Když se vysílal, doslova se zastavoval všechen život. Bylo to něco nového, nezvyklého.

Dnes sedím u Skopečků v bytě, jsou manželé už 55 let a to už něco znamená. Také to, že už jsou prababičkou a pradědečkem. U divadla prožili celý život, paní Věra Tichánková je i nositelkou Thálie. I když se k divadlu dostala za velmi zvláštních okolností. Maturovala a nastoupila na vysokou školu chemicko - technologickou. Jenže nacisté zavřeli vysoké školy - kromě konzervatoře. Tak šla studovat tam. Jenže se zapojila do odboje a skončila v koncentráku. Podivný start divadelní dráhy. Ale lágr si užil i Jan Skopeček. Po osvobození se domů vrátil přesně na tátův pohřeb.

Seznámili se spolu v Horáckém divadle v Jihlavě a pak společně odešli do Prahy a po desetiletí hráli v dnešním Divadle pod Palmovkou. Mají na co vzpomínat a hlavně o čem vyprávět. Třeba o tom, jak právě stůl býval v rodinách důležitý, než byla televize. U stolu se scházela rodina, tam se povídalo, ne před televizní obrazovkou.

"Nikdy jsem se nechtěla vdávat," povzdechne paní Tichánková. " A nakonec jsem už vdaná 55 let."

"A divíš se? Já se nedivím," směje se pan Skopeček. Právě humor jim dával sílu vydržet vždycky všechno, co je potkalo. Pod stolem spí jejich pes, už se vrátil se svým pánem z procházky. Je chvíle klidu, pohody, je nedělní dopoledne...