Snímek Zamilovaný Shakespeare obratně kombinuje hodnověrné reálie se smyšlenkami a mystifikacemi. V Londýně té doby skutečně stála dvě konkurenční divadla, proti divadlu jako mravní zhoubě se skutečně kázalo, herecké skupiny skutečně zaštiťovali vysocí státní úředníci a nakonec o královně Alžbětě je také známo, že ráda divadlu přihlížela. Můžeme si prohlédnout, jak vyhlížela alžbětínská scéna, mající podobu jakési kruhové arény. Podíváme se, jak se psalo husím brkem. Vše ostatní je zdá se vymyšlené, avšak s takovou obratností, že divák - pokud nepatří ke znalcům Shakespearova života i tvorby - příliš neprotestuje proti svévolnému nakládání s historickými fakty.

Shakespeare je pojednán jako bouřlivák plnými doušky užívající radovánky, jenž přesto propadne osidlům lásky a jen bolestně se smiřuje s její nenaplnitelností. Joseph Fiennes si vystačí s modelací odpovídající spíše akčním dramatům, s několika svůdnými úsměvy a neméně svůdnými vyznáními, aniž by si lámal hlavu s nějakým historickým zakotvením. Totéž lze říci o Viole Gwyneth Paltrowové: spadá mezi hrdinky, které se - dotlačeny zněním scénáře - řídí pravidly soudobé morálky včetně sexuálně vstřícného chování. Vedlejší postavy se často blíží ke karikatuře, ať již je to Violin neurvalý a nadutý ženich Wessex, trapně žadonivý divadelní podnikatel Henslowe, jehož důvěra ve šťastné řízení osudu se kupodivu ukáže být vždy oprávněnou, nebo budoucí dramatik John Webster, jenž se v již dětském věku projeví jako zákeřný udavač (biřicům prozradí dívku mezi herci).

Autoři s režisérem Johnem Maddenem v čele se soustavně vyhýbají uctivé důstojnosti, i když své hrdiny - většinou - pozorují se sympatiemi a pochopením. Ostatně i samotný Shakespeare je zbavován rozměru geniality, když důležité nápady do jeho her mu našeptává leckdo zvenčí (Marlowe ovlivní syžet Romea a Julie, milenka Viola pak spřádá zápletku Večera tříkrálového), když výjevy dopisuje těsně před zkouškami a herci jsou pak překvapováni nenadálými změnami.

Ačkoli se na scénáři podílel i uznávaný dramatik Tom Stoppard (před několika lety se proslavil svérázným domyšlením okrajového motivu z Hamleta, osudů Guildensterna a Rosencrantze), výsledek bez rozpaků míří k zábavné podívané protkané vtipnými replikami. Vypravěčské pojetí, zdůrazňující ustavičný shon a ruch, se podřizuje osvědčeným, snad i omšelým konvencím, jak nasvědčuje třeba paralelní prolínání divadelní zkoušky s milostnými scénami, kdy znějí totožné dialogy vyznávající lásku. Patří sem i smolařské provedení Romea a Julie, kdy oněmělé publikum zůstává nejprve nehnutě sedět a teprve pak se mohutně roztleská. Jistě i proto Zamilovaný Shakespeare uspěl v oscarovém klání, jednu ze sedmi sošek získal jako nejlepší film roku.

Středa 5. 5. 2004 ČT 1 - 21.20 hodin

Hejtmánek připravoval film, jehož by byl slavný český režisér protagonistou. Poslední dva roky Vláčilova života za ním často docházel a jejich vztah postupně nabýval na intenzitě. "Dovoluji si říct, že mezi námi vzniklo něco jako kumpánství, lze-li takto mluvit o vztahu pětadvacetiletého kluka a sedmdesátiletého chlapa," komentuje to Tomáš Hejtmánek, který nakonec (i když samozřejmě úplně jinak) zamýšlený snímek natočil po Vláčilově smrti. Vznikl tak Sentiment, jeden z nejzajímavějších českých filmů posledních let.

Markéta Lazarová, veledílo, které Františka Vláčila - podle jeho slov - stálo nejvíce sil, byla v několika anketách vyhlášena nejlepším českým snímkem 20. století. "Člověk by neměl hledat látku tak, aby se přiblížil k lidem. Měl by vypovídat víceméně sám o sobě a mezi lidi to vrhnout. Pak se ukáže, jestli je dobrý, jestli ho lidé přijmou nebo nepřijmou," říkával sám režisér. Na nezájem o svoje filmy si nemohl stěžovat, pohříchu však - už za jeho života - byl ten zájem větší v cizině než u nás. "To se mě dost silně dotýkalo. Úspěch v Americe bych vyměnil za úspěch v naší zemi. Do ní přece patřím," stýskal si tvůrce, který se narodil před osmdesáti a zemřel před pěti lety.

Pohřeb se konal v malé obřadní síni v Motole. "Už to mě překvapilo," přiznává Jan Kačer, který tenkrát na pohřbu mluvil a své vzpomínky doplňuje: "O Vláčilovi byly popsány stohy papíru, ale na jeho pohřbu bylo snad padesát lidí - a z herců asi pět! Všichni mi poplácávali po ramenou, jak jsem to tam hezky řekl, a všichni byli rádi, že to nemuseli udělat oni". Tomáš Hejtmánek k tomu dodává: "Pak už si člověk jen uvědomí, v jaké vlastně žijeme společnosti. Je to tak, že ta společnost velmi rychle zapomíná nebo je snad pokrytecká? Byl tady člověk, který toho tolik udělal a který byl už ke konci svého života totálně zapomenut!"

Režie Michael Apted. Hrají Madeleine Stowe, Aidan Quinn, James Remar, Peter Friedman, Bruce A. Young, Laurie Metcalf a další.

Pátek 7. 5. 2004 ČT 1 - 20.35 hodin

Sobota 8. 5. 2004 PRIMA - 14.15 hodin

Režisér Jindřich Polák (proslavený zejména hravými příběhy pana Tau) je chystal řadu let, vlastně okamžitě od přečtení stejnojmenné knížky Filipa Jánského. Teprve rok 1968 přinesl souhlas s natáčením, které však probíhalo za krajně stísněných podmínek. Ačkoli se celý příběh odehrává v Anglii, filmaři se museli spokojit s vhodně upravenými - či přestavěnými - tuzemskými reáliemi a rozbouřený lamanšský průliv nahradila (východo)německá Rujána. I letadla vznikla "kamufláží" z ruských strojů. Do Anglie se režisér nejprve mohl vypravit jen na krátkodobý výlet, aby si tam vyfotil potřebné budovy, změřil rozměry poštovních schránek, popelnic a telefonních budek, které pak nechal na Barrandově vyrobit. Nakonec vyškemral aspoň jediný natáčecí den: v Anglii pořídil záběry z vojenského hřbitova...

Co na tomto černobíle nasnímaném filmu asi nejvíce zaujme, je jeho až ohromující dokumentaristická věrohodnost, navazující na poetiku dávných anglických filmů téhož žánru - zachycuje hrdiny, české i anglické letce, jak v jejich soukromí, tak při bojových akcích. Polák odmítl výraznější dramatické vyklenutí, naopak svůj hold skládá z drobných střípků, ze všedních rozmluv, milostných okouzlení, neopomene ani všelijaké lotrovinky (třeba pytlačení v bažantnici). Současně však nastíní i chlapsky neokázalou odvahu znovu a znovu vzlétat vstříc věčnému ohrožení. Na sugestivním výsledku se podílel i kameraman Jan Němeček, v hudebním doprovodu zazní i několik autentických skladeb.

Všimneme si výrazně prokreslených figur, najmě Hrzánova Prcka a Bednářova Študenta, přesně vyhmátlých jak v úsporných promluvách, tak výstižném ztvárnění mimickém i gestickém, v dokonale navozené bezprostřednosti projevu. Širokou škálu jednotlivých pocitů a rozpoložení, pevné charakterizační zakotvení, průzkum rozdílných mentalit i zvyklostí, nezávazné legrácky, odhodlání i sebevražedné deprese, to vše Polák dokázal zachytit až do úrovně epizodní postavičky - ostatně několik rolí svěřil i rodilým Britům.

Už dobové recenze usoudily, že propojení dvou odlišných rovin, na jedné straně stroze dokumentarizující zacílení, na druhé vnášení divácky vděčných schémat (zejména melodramatu), se ne vždy povedlo. Ale žádná nezpochybnila, že vzniklo mimořádné dílo, které kupodivu zůstalo v distribuční nabídce i během následující éry normalizace.

Neděle 9. 5. 2004 ČT 1 - 17.15 hodin

Jako své učitele uvádí Charlieho Chaplina a dvojici Voskovec - Werich, ti mu ovšem ukázali náznaky jakýchsi cest, které pak už prozkoumával sám. Uvést, co všechno Jiří Suchý napsal, nazpíval, natočil a založil, kterými scénami, scénkami, skupinami, divadelními hrami a filmy prošel a kde hrál, co všechno nakreslil a namaloval, koho ovlivnil a s kým spolupracoval, by vydalo na několik knih. On sám jich ostatně také několik napsal, pár titulů z per jiných autorů je zase věnováno jemu. Jiří Suchý vydává sebrané spisy a přednáší se o něm na universitě. Je žijícím klasikem, jako v této zemi málokdo.

Má na svědomí ovšem i několik záležitostí, které se do učebnic zřejmě nedostanou. Třeba seznámení Václava Havla a Dagmar Veškrnové. "To bylo na jednom večírku v Semaforu. Oba tam byli, oba jsem je znal, a tak jsem pokládal za svou povinnost je seznámit. To další jsem už ale nechal na nich," vzpomíná Suchý na onen klíčový bod v životě bývalého československého i českého prezidenta.

Smrtí Jiřího Šlitra v roce 1969 se uzavřela jedna z kapitol tvorby Jiřího Suchého. Druhá "Suchého" část cyklu Kam zmizel ten starý song je věnována kapitolám následujícím: hledání nového autorského i jevištního partnera, éře Jonášů, tichému boji s normalizačními cenzory. A taky současné tvorbě Semaforu. Po roce 1989 mohl Jiří Suchý ze Semaforu znovu udělat divadlo podle svých představ. Ač se divácký zájem o současný Semafor nemůže srovnávat s 60. léty, Suchý stále jde svou cestou písničkového divadla malých forem. Je prostě stále svůj.