Pro křesťanství je velice důležité utrpení, které Ježíše Krista v závěru jeho pozemské pouti postihlo. Pašije, zdramatizované výjevy Ježíšova zatčení, odsouzení i ukřižování, patří k nejstarším divadelním útvarům a leckdy se v zlidovělém ochotnickém podání udržely až podnes. Ostatně záznamy pašijových her byly prvními filmovými biblickými projekty, které se v dějinách kinematografie vyskytly.

Pozdější Ježíšovy životopisy (a bylo již požehnaně) se omezovaly na barvité, rozmáchlé ilustrace evangelijního příběhu. Teprve po druhé světové válce se otevírají nové výkladové možnosti. Pier Paolo Pasolini natáčí Evangelium svatého Matouše jako levicově zacílené podobenství, v němž se Ježíš stává mluvčím těch nejbědnějších. Ježíšovy osudy se dokonce dočkají rockového zpracování v opeře Jesus Christ Superstar, kam pronikají mnohé hippiesovské vlivy. Martin Scorsese v Posledním pokušení Krista (podle Kazantzakisova románu) rozvádí největší ďábelskou nástrahu, která měla Ježíše odvést od spasitelské mise. Apokryfní vize Ježíšova spokojeného rodinného života je načrtnuta s takovou naléhavostí a věrohodností, že ji mnozí diváci považovali za skutečnost - a jali se vehementně protestovat. Ze znesvěcení byli nařčeni i Monty Pythoni, když v Životě Briana stvořili skvostnou satiru na kupčení se zaslepenými ideály, s kulty všelijakých proroků. Svorně se tehdy rozčílili křesťané, židé i muslimové...

Nejnověji Ježíšovy osudy přilákaly amerického herce a režiséra Mela Gibsona. Dříve, než se začnu zabývat jeho filmem Umučení Krista, musím upozornit, že jako přesvědčený katolík patří mezi zastánce krajně konzervativní linie, odmítající veškeré novinky, které před čtyřmi desetiletími nastolil Druhý vatikánský koncil. I současného papeže, omlouvajícího se za křivdy církví způsobené, považuje za příliš liberálního. Proto zobrazení rozvášněného židovského davu a zavilých velekněží, krvelačně žádajících Ježíšovu smrt, dosahuje nezastřeně pamfletický rozměr - a to ještě nejsou překládány pověstné výroky typu "krev jeho na nás a naše děti", ačkoli jistě znějí. Gibson se totiž rozhodl posílit autenticitu a své postavy nechal promlouvat výhradně aramejsky či latinsky.

Umučení Krista od samotného počátku provázejí zvěsti o neslýchané brutalitě. Gibson se skutečně vyžívá ve všemožném týrání, které na Ježíše dopadá od prvních okamžiků jeho zadržení. Protože evangelia jsou v líčení muk, jak si lze snadno ověřit, velice střídmá, Gibson, který diváka zahltí doslovnými krvavými orgiemi bičování, k němuž se s chutí propůjčují sadističtí římští vojáci, musel hledat inspiraci jinde. Ježíšovovo utrpení vzrušovalo středověké i barokní mystiky, avšak do příšerných podrobností je rozvedla hlavně německá vizionářka Anna Kateřina Emmerichová, pověstná ostatně i tím, že se stejnou barvitostí si představovala, jak zlořečení židé namáčejí své macesy do krve zavražděných křesťanských dětí.

Vznikl plochý, ba kýčovitý a kalkulativní film, který snad osloví věřícího, pokud se ovšem oddá zkrvavělým zhůvěřilostem. Pro neznaboha může být matoucí už tím, že chybí vysvětlení, odkud vzešla ona neuvěřitelná zášť, kterou k Ježíšovi pociťují jeho souvěrci. A nelze vyloučit ani zkreslující domněnku, podle níž si Ježíš zaslouží úctu a zbožnění hlavně proto, že tak nevýslovně trpěl. Však také při besedě po předpremiérové projekci zazněly hlasy křesťanů (dokonce od žen!), že Ježíš určitě trpěl ještě víc, než ukazuje film! Umučení Krista považuji za dílo (o)povážlivé, neboť rozněcuje fanatismus.