Jak se začínalo ve "vašich" šedesátých letech - lépe nebo hůř než teď?
To se vůbec nedá srovnávat, už proto ne, že tehdy byla kultura řízena státem. A taky honoráře za filmy byly tak legrační, že kdybych to dneska někomu řekl, bude se upřímně smát. Dnes je svobodný svět, funguje podnikání, dnes si jde vydělat velmi slušně - nebo taky nic.

Pracoval jste tehdy ve skupině lidí, která si rozuměla, měla stejnou krevní skupinu. Nač vzpomínáte z oněch let nejraději?
Na to, že jsme byli mladí, že jsme byli parta, scházeli se a žili pohromadě - to bylo asi nejkrásnější. Ale nemyslete si, česká filmová škola šedesátých let, s níž jsem spojován, nebyla doma zdaleka jednoznačně přijímána. Generace, která byla tehdy stejně stará asi jako teď já, naše filmy kritizovala, říkala, že koktají. Zkrátka, každá doba má sice své kouzlo, ale uvědomuje si to asi jen jedna či dvě vrstvy té generace. Určitě ne celý národ.

Proč se podle vás současná mladá filmařská generace už nesdružuje, nebo aspoň daleko méně než to bylo za vás?
To je taková bolševická otázka - a prosím, abyste to tam nechala! Divím se, že se tak ptáte. Přece proto, že dnešní filmaři jsou také podnikatelé a svým způsobem si konkurují. Když si dva holiči otevřou na jedné ulici krám, taky spolu zpravidla moc nechodí na pivo. U nás to bylo jinak, kromě toho, že jsme měli podobné názory, byli jsme honorovaní podle týchž tabulek, já dostal za film deset tisíc korun, po srážkách to hodilo sedm; mohli jsme se klidně kamarádit a žít pohromadě, všichni jsme byli stejně chudí. Chudoba sdružuje, jen jsme na to už zapomněli. Současní mladí lidé na to společné ani nemají čas. Rychle se naučili plavat v nových vodách, musejí se otáčet, mnozí docela úspěšně podnikají, jsou o hodně věcnější a tvrdší.

Čím zaujal český film šedesátých let, proč byl tak úspěšný i v zahraničí?
Ve světě jsme myslím vyhrávali nejen poetikou našich filmů, ale taky tím, že jsme tenkrát ukázali světu život za železnou oponou. Moc o něm nevěděli, proto na "naše" šedesátá léta dodnes tak vzpomínají.

Přetrvalo z tehdejší poetiky vůbec něco?
Doba se pochopitelně mění, a s ní i styl vyprávění. Pro mě ovšem film vždycky zůstane především prezentací nějaké literární předlohy - příběhu. Nosný příběh je stále to hlavní. Nebo by aspoň měl být. A to myslím mají tehdejší naše filmy společné s mnoha dnešními. Ale teď to je přece jen jiné. Film je dnes pouze jedním z řady mediálních prostředků, taky je šířen jinak než dřív, na všech možných nosičích. Občas se na to žehrá, nadávám i já, ale nakonec myslím, že to je spíš k jeho prospěchu. Přece jen je výhodné, že každý film, který se natočí, se dnes může se na nějakém kanále uplatnit. A to je dobře. Nemohu ovšem vědět, kam ten vývoj půjde dál, zda to nakonec filmu neuškodí.

Cena, kterou jste dostal v Americe, má význam i pro zvýšení prestiže kameramanské práce. O našich kameramanech se bude zas víc vědět.
Nevím, do jaké míry ta moje cena pomůže větší vážnosti kameramanské profese. Myslím, že všichni jsou zodpovědní sami za sebe, vydobýt si vážnost musí každý sám. A pokud jde o českou kameramanskou školu, ta přece byla známá ve světě už za první republiky. Naši točili po celé Evropě. Problém přišel za bolševika, to pak už neměli takové možnosti, nejezdilo se do světa a ani doma to nebylo moc slavné; komunisti jim vzali kamery a nahnali je na píchačky.

Vážně jste měli píchačky?
Na Barrandově opravdu byly. Já tenkrát ještě asistoval a pamatuju se, že kameramani světových jmen, jako pan Stalich, Roth, Pečenka nebo Střecha, pokud netočili, seděli celý den v malé cimře podobné větší toaletě, hráli knoflíkovou kopanou a čekali, až v pět hodin budou moci odejít. Naštěstí v šedesátých letech to bylo už lepší.

Vás pouštěli pracovat za hranice, takže jste jistě měl možnosti zůstat venku. Nelitoval jste, že jste to neudělal?
Možná toho lituju furt, ale co s tím nadělám, já jsem zkrátka takovej Čech, co vydrží. Vždycky jsem si říkal, že mají odejít ti, co téhle zemi škodí, já sem přece patřím. A taky jsem nemohl jinak, měl jsem doma nejlepšího kamaráda - byl to můj táta. Později mě už doma čekala manželka a syn. A tak moc, jak říkáte, mě zas do světa nepouštěli - někdy ano, někdy ne. Například začátkem sedmdesátých let mi vůbec zakázali pracovat venku, nepustili mě ani do Polska.

A to je dobře nebo špatně?
Když chcete válčit, je to špatně. Když chcete žít v míru, tak je to dobře. Aspoň většinou. Ale vždycky musíte mít vůli se s těmi druhými srovnat. Jde o to, neházet si klacky pod nohy, nešpehovat se navzájem, nenachytávat se na švestkách. Kvůli různým řevnivostem a předsudkům mám stejně dojem, že celá spojená Evropa je spíš takový velký sen. Bojím se, že pouze sen. Čím jsem starší, tím víc cítím, že pokud jde o vzájemné propojování, všechno může zachránit jen mladá generace.

Prý se vám nezdařilo spolupracovat na filmu Chicago, ačkoliv to původně vypadalo nadějně?
Jo, chtěl jsem to točit, ale nevybrali mě. Přesněji, nejdřív vybrali, a pak mě zase zavrhli. Ten muzikál jsem dobře znal, viděl jsme ho na Broadwayi a měl ho rád. Ale nakonec udělali dobře, že ho natočili beze mě, ten film dostal spoustu Oscarů. A taky - já jsem člověk dvacátého století, a teď už máme přece jen třetí tisíciletí. Třeba bych se tam už nehodil.

Zřejmě jsou vám sympatické spíš filmy mladší generace tvůrců.
Rozhodně nejsem s úrovní české produkce nespokojen. Spíš mám o ni strach. Ohrožuje ji leccos, například nejistoty kolem koncesionářských poplatků: když nebudou schváleny, může kleknout Česká televize, a to by se projevilo i na filmech. Myslím, že zachování kinematografie je důležité, já považuju film za součást národní kultury a jazyka. Přitom my musíme v Evropské unii - a právě v ní - rozvíjet českou kulturu v českém jazyce, abychom se tam nerozpustili jako kostka cukru - jak řekl prezident Klaus. Nevím zda se to dostatečně chápe. Záleží mi i na tom, aby český film měl peníze na zpracování důležitých témat, třeba historických. Jakpak je to dlouho, co vznikl skutečně závažný historický film?

Co chybí Slavii, aby dosáhla na vrchol ligy?
Opravdoví, zapálení fanoušci. Fotbal vždycky byl a je lidová zábava a jako taková potřebuje, aby na ni chodili lidi. Podívejte, co dokázala Ostrava: na jejích zápasech bývá dvacet třicet tisíc lidí, všude plno barevných vlajek, nadšení diváci házejí konfety, složili "Baníčku" hymnu. To všechno přispívá k úspěchu. Možná je to naivní představa, ale já si to myslím. Slavia potřebuje i víc fotbalového štěstí a navrch ještě zdravou drzost Sparty.

AGÁTA PILÁTOVÁ