Dny, v jejichž průběhu píšu tento sloupek, jsou opravdu náročné. Sedím v porotě mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Při snídani poroty v Café Imperial mi ukradnou kabelku, ležící na zemi u mé nohy. Jsem najednou bez peněz, dokladů, mobilu, adres, brýlí i líčidel. Sedím na projekci, nemusím vypínat mobil a propadám se do témat filmů, které mi běží před očima. Jeden svět. Tento svět. Náš svět.

Při zahájení festivalu myslíme na unesené české novináře v Iráku, na vězněnou barmskou disidentku. Srbská aktivistka za lidská práva je přímo na pódiu a uvádí film o únosu a zavraždění bosenských civilistů, na jehož vyšetřování se podílela. Nikdo se mi nedovolá a já se tak mohu plně soustředit na další filmy, další témata, další osudy. Rudí Khmerové v Kambodži a přesný popis mašinerie jejich zvěrstev, tentokrát překvapivě vyprávěný nejen oběťmi, ale i zfanatizovanými vykonavateli. V jiném filmu sledujme zrod a mentalitu palestinských sebevražedných atentátníků. Autentické lidské příběhy, násilí, nespravedlnost, touha po lepším životě.

O pár dnů později jsou čeští novináři v Iráku propuštěni a navíc mi neznámý muž vrátí část mých dokladů - našel je pohozené na ulici. Festival pokračuje. Hlediště jsou většinou plná mladých diváků, po filmech se vášnivě diskutuje. Filmy z festivalu Jeden svět se promítají na středních školách a nově také na základních školách. Jde o nový program organizace Člověk v tísni, který se rozbíhá teď už nezávisle na festivalu. Účastním se diskuse se středoškoláky po projekci filmu o drogách a debaty s žáky základních škol. Všichni se shodují - film řekne mnohonásobně víc než sebelepší výklad. Jsem vděčná organizátorům festivalu i všem aktivistům Člověka v tísni. Toto je cesta. Poznání, diskuse, vžití se do problémů druhých a jejich pochopení. Cesta k toleranci.

Od studií na FAMU, kdy nám v rámci historie dokumentu promítali různé válečné filmy, cítím velkou vděčnost a obdiv k válečným kameramanům a reportérům. Nebýt jich, mnohé podstatné nevíme a nepochopíme. Ten pocit se mi intenzivně vrací během toho hektického festivalového týdne. Všechny filmy vznikly díky úsilí lidí, kterým není svět okolo nich lhostejný, lidí odvážných, ochotných riskovat a cítících potřebu podat svědectví. Někdy přímo z válečných konfliktů, jindy prostřednictvím lidských příběhů, vyprávějících o nespravedlnosti, násilí, iluzích a touhách drobných obyčejných lidí žijících v různých koutech našeho světa. Některým filmařům se to povede výrazněji a dostanou cenu, ale všichni bez rozdílu jsou cennými a důležitými občany tohoto "jednoho" světa, před jejichž usilováním smekám.

Festival končí, koupím si nový mobil a vrhnu se zase do života...