Jsme součástí Evropské unie a Evropská unie je - mimo jiné - pokusem o uskutečnění evropské filozofie, či snad přesněji evropského pohledu na svět, na lidstvo a na vlastní evropskou realitu. Měli bychom tomu evropskému pohledu rozumět, nemáme-li propadat pocitu, že jsme ztratili kompas. Kompasem pro nás zatím bylo směřování dějin vlastní země v obležení okolní Evropou. Teď musíme... nemám to slovo rád právě tak, jako jemu podobné "je třeba". Tedy raději: teď je záhodno postavit se na vyšší kopec, než na jakém stanul praotec Čech, a obhlédnout širší obzory své (evropské) domoviny.

Ve své politické filozofii, ve svém pojetí příštího směřování světa, není Evropa "stará" ani zastaralá. A musím se přiznat, že nyní tou Evropou myslím ty její země, které v minulých desetiletích táhly kontinent směrem k integraci (tedy vlastně k něčemu novému, k nové podobě politické existence našeho kontinentu). Ty tak zvané nové země (Rumsfeldova "nová Evropa"), nemohou mít automaticky stejnou vizi, ale pravděpodobně k ní také dospějí, až je stále se prohlubující napětí ve světě přivede k závěru, že Evropa jako fungující celek, jako obrovský a dnes nepochopitelně nevyužitý potenciál politického myšlení, vybavený vlastní historickou zkušeností, musí přestat mlčet. Protože bude v životním zájmu všech v Evropě, ba i v Americe, zvrátit fatální a opravdu nebezpečný vývoj, jehož hlavním zdrojem je nekončící válka v Iráku a hlavním rysem fakt, že terorismus, ještě nedávno izolovaný a naprosto celým světem odsuzovaný, je nyní v očích mnoha muslimů (i evropských) a jiných radikálů zvolna legitimizován a ztotožňován s hnutím odporu vůči okupaci a diktátu západní velmoci, která udělala tu chybu, že na sebe strhla - přes veškerá varování té "staré" Evropy - roli Spojených národů.

Evropa není představitelem "starého" pojetí světových pořádků. Je proti velmocenskému pojetí světovlády, proti hegemonismu. Ten patří ke starým pořádkům a byl určujícím rysem dějin lidstva v dobách před globalizací. A Evropa na něj těžce doplácela, přičemž střed Evropy nejvíc. Proto Evropa cítí silněji než její zámořský partner, že globální svět potřebuje globální autoritu, nikoli hegemona. Globální svět si Evropa, kolébka demokracie, nepředstavuje nedemokraticky. (Prezidenta nejsilnější velmoci budou vždycky volit jen občané té velmoci, ne lidé světa, o němž chce velmoc rozhodovat. Hegemonie nemá demokratickou logiku.)

Když si tuhle politickou teorii převedeme do řeči dnešní politické praxe, dáme možná za pravdu stereotypnímu evropskému požadavku, aby se situace v Iráku řešila na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti. Stereotypní je tenhle evropský požadavek nejen proto, že odpovídá evropskému stereotypu uvažování ve věcech globální politiky, ale také proto, že tu byl už před americkým rozhodnutím jít do války bez schválení v Radě bezpečnosti, a že tu byl hned po ní (pokud vůbec chceme akceptovat, že válka před rokem skončila), a že tu je - velmi silně - i dnes.

Rozumnost evropského požadavku globální autority uznává i Bushův sok v prezidentských volbách John Kerry, a tedy i ta část Ameriky, která bude hlasovat pro něho. Ti, kdo jsou v Americe (nebo i v Evropě) nakloněni dávat za pravdu vždy spíš současnému americkému prezidentovi, budou muset vzít na vědomí, že teď už i on - spolu s Blairem a možná i pod Blairovým vlivem - chce novou diskusi a novou rezoluci Rady bezpečnosti, že i on už nyní přenechává organizování politické budoucnosti Iráku zmocněnci Spojených národů, a že by rád přenechal dokonce i řešení bezpečnosti v Iráku někomu jinému, nejraději Atlantické alianci. Ovšem i Atlantická aliance je dnes silně ovlivněná evropským politickým myšlením. Její nový šéf, Nizozemec Jaap de Hoop Sheffer, po nástupu do úřadu prohlásil, že úkoly v Iráku může NATO převzít teprve od svrchované irácké vlády a od OSN.

Politickou filozofii, kterou ve věcech globální politiky vyznává "stará" dobrá demokratická Evropa, tedy nezatlačily pásy tanků do písku irácké pouště. Zůstala živá. Polomrtvá je ale Evropa. Nebo dělá mrtvého brouka. Prostě, nehlásí se o slovo a o svůj podíl na spolurozhodování ve věcech globálního významu. Na otázku proč, existuje, bohužel, odpověď. Ty mocnosti, které táhly Evropu k integraci, které před spuštěním války v Iráku, hlasitě hájily kolektivní autoritu Spojených národů a evropskou politickou zkušenost uplatňovaly ve varováních před iráckým tažením, tedy Francie a Německo, tyto velmoci jsou dnes samy v Evropě nejslabší. A spolu s nimi je - ve světové aréně - slabá celá Evropa, Evropská unie. Nemůže uplatňovat autoritu své pravdy, když nemá autoritu moci. Ani Tony Blair, instinktivně tíhnoucí k tomu, aby aspoň jednu nohu opřel o Evropu, to nemůže udělat, protože Evropa není spolehlivá opora, a Tony Blair tudíž nemůže své nejtajnější myšlenky prosazovat v Bílém domě vahou své příslušnosti k Evropě. Ztratil by oporu pro druhou nohu.

Tohle už ale není jen divadlo, ve kterém bychom byli nezúčastněnými diváky. Hraje se hra, v níž je v sázce i naše budoucnost. A není vyloučeno, že Evropa bude brzo potřebovat právě tu svou novou, "mladou" složku. V dějinách kontinentu i světa se často nečekaně vynořovaly nové, mladé komunity a daly těm starým, unaveným nový impuls.