Podlehnout reklamě a zařadit se do uhranutého davu je náramně jednoduché. Přitom je úplně jedno, zda jsou vnucovaným nesmyslem zázračné nože nebo televizní pořad, který si prostě "nesmíte nechat ujít". Tragikomickým důkazem snížené imunity vůči propagační masáži bývají i ohlasy televizního dění.

Soudě dle rozpoutaného mediálního humbuku je nejdůležitější - nejen televizní - událostí poslední doby tuzemská verze programu s názvem Česko hledá SuperStar (Nova). Pozastavovat se nad tím, že celosvětově úspěšný projekt funguje i u nás, je sice možné, ale úplně zbytečné. Stejně zbytečná, nepochopitelná, a především legrační, je utkvělá představa potřeby průběžné kritické reflexe a vážného komentáře jednotlivých epizod této postmoderní estrády na pokračování.

Stejným selháním soudnosti se koncem dubna stal "seriózní" ohlas zoufaleckého pokusu Zuzany Bubínkové pokračovat ve výdělečném předstírání politické satiry v pořadu Politické harašení (Nova). Bez posledních střípků profesionality a zkušeností nebohého Miloslava Šimka zbyl ryzí trapas, o kterém je snad i slušnější pomlčet.

Pohodlné surfování na účelově vzedmuté reklamní vlně však nemá jen podobu hloupé naivity. Jeho odvrácenou stranou je tradiční opomíjení titulů, které si pozornost opravdu zaslouží. Za všechny přehlédnuté televizní události minulých týdnů zmiňme dokument Tomáše Kudrny To všechno z lásky, který v polovině dubna uvedl komponovaný Večer na téma... Ženy jednoho světa.

Samo téma domácího násilí, které si režisér zvolil pro svůj televizní debut, nepostrádá zvrácenou diváckou atraktivitu. Standardní přebíjení krvelačné otrlosti publika a nadbíhání okázalému cynismu samotné televize se však tentokrát nekonalo. Kudrna dokonce rezignoval i na veškerá formální kouzla, a nedopustil se ani obvyklého televizního zdobení dokumentu hlubokomyslnými "uměleckými" ornamenty. Místo toho se "pouze" spolehl na prostou působivost autenticity otevřených zpovědí tří žen léta trpících domácím terorem. Tři staticky snímané monology, dělené interpunkcí titulků s jednovětou statistikou, a uzavřené neúprosnou tragickou tečkou v podobě oznámení, že jedna z obětí šest týdnů po natáčení spáchala sebevraždu... V kontextu karikatury reality, zdegenerované na obrazovce do podoby atraktivní kulisy vykonstruovaných banalit, byl dokument Tomáše Kudrny svědectvím o životě.