Kabaretním podnikům a umělcům se v českých zemích dařilo zhruba od druhé poloviny devatenáctého století. Od počátku dvacátého století se však rytmus společenského života začal zrychlovat - podniky šantánového typu postupně nahrazovaly tančírny, které mohlo v hojnější míře navštěvovat i dámské obecenstvo, aniž by se muselo pýřit při četných obhroublých nebo dvojsmyslných narážkách, jimiž kabaretní umělci starší generace při svých produkcích nijak nešetřili.

Historii kabaretního sdružení Červená sedma zdokumentovali různí autoři sice poměrně podrobně, ne vždy však objektivně. Opakovaná tvrzení o tom, že při jeho vystoupeních "nikdy nepřišel sprostý, dvojsmyslný vtip na scénu", stejně tak jako označování jeho produkcí během světové války za "jednu z nejúčinnějších zbraní domácího odboje" (navíc s vysokým kulturním nábojem) nejsou tak úplně přesná. Jednotliví členové Červené sedmy se údajně okázale distancovali od označení "kabaret" - považovali totiž tento termín za zdiskreditovaný. Je však třeba říci, že ne vždy se distancovali oprávněně: v repertoáru tohoto sdružení nalezneme i písně vysloveně kýčovité, peprné a antisemitsky zaměřené. Ani gramofonové nahrávky písniček a kupletů z repertoáru Červené sedmy, které později natáčeli někteří její bývalí členové, nijak zvlášť umělecky nezáří a nevybočují z běžného průměru kabaretních popěvků dvacátých let. Inu, i setkání s legendou může někdy přinést zklamání...

Než se zaměříme na již zmíněné zvukové dokumenty z repertoáru Červené sedmy, měli bychom alespoň heslovitě připomenout historii vzniku tohoto sdružení. U jeho zrodu stálo v roce 1909 sedm studentů z Hradce Králové, kteří při kytaře zpívali různé popěvky na melodie svého uměleckého vedoucího Jiřího Červeného. K tomuto studentskému kroužku, který si kladl za cíl "boj proti starým, nevkusným kupletům a scénám", postupně přistupovali další členové. S programem písniček, parodických výstupů a kupletů účinkovala Červená sedma veřejně od roku 1910. První větší úspěch zaznamenaly jejich operní parodie Salome a Carmen - to již byli členy sdružení i Rudolf Jílovský, František Hvížďálek a Karel Balling. V roce 1913 při zájezdu do Vídně účinkovala v souboru kabaretiérka Helena Škrdlíková, o rok později s nimi již vystupovala i šansoniérka Lída Pírková-Theimerová a Eduard Bass.

V polovině roku 1918 se Červená sedma změnila na nezávislou společnost s ručením omezeným a začala provozovat divadelní sál v pražském hotelu Central. Na tomto místě ocitujme úryvek z propagačního textu, kterým gramofonová firma Ultraphon doprovodila počátkem třicátých let vydání několika retrospektivních snímků Červené sedmy na svých gramodeskách:

"První dny nové republiky zastihly Červenou sedmu plně připravenou. A tak plnila po plné čtyři roky svoje důležité poslání v českém kulturním životě, vytvářejíc umělecký kabaret svého druhu, který neměl a nemá u nás příkladu a který dnes trpce postrádáme. Mělať Červená sedma opravdu vysokou úroveň kulturní. Kromě výtvorů Sedmičkářů setkáváme se v programech tohoto jedinečného kabaretu se jménem Bezručovým, Dykovým, Havlíčkovým, Jelínkovým, Hlaváčkovým, Mahenovým, Nerudovým, Sládkovým, Sovovým, Šrámkovým, Vrchlického a j. Nekonsolidované ještě poměry prvních let popřevratových nalézaly v chansonech a scénách Červené sedmy zrcadlo, které v umělecky vybroušené satiře odráželo jejich slabiny a vady. Byla to čtyři léta poctivé propagační práce umělecké, a když Červená sedma v roce 1922 zašla, litovala jejího zániku celá řada těch, kteří si zvykli v útulném sálku hotelu Central nacházeti ušlechtilou a umělecky cennou zábavu. Dokladem toho, že Červenou sedmu tvořili opravdu lidé s vysokými uměleckými potencemi je, že dnes většina jejích členů zaujímá důležitá místa v našem veřejném kulturním životě."

Zde jen dodejme, že i když účetně Červená sedma zanikla v roce 1922, již delší dobu před tímto datem z důvodu naprostého nezájmu veřejnosti o její vystoupení prakticky skomírala. Nic nepomáhalo, že se její činnost pokoušeli oživovat i osobnosti typu Jindřicha Plachty, R. A. Dvorského, Karla Hašlera, Vlasty Buriana či Ference Futuristy.

Dobové gramofonové desky zachovaly jen velice málo záznamů hlasů původních členů Červené sedmy. Žádné nahrávky nemá ani legendární šansoniérka L. Pírková-Theimerová, ani E. Bass. Sám J. Červený natočil z repertoáru Červené sedmy pouhé dva snímky (Letecká či letní píseň a O nezdárném studentovi), stejně tak R. Jílovský (Písnička z mládí a Naše svatební) a K. Balling (Kupletní pohádka o tom, jak jsem choval hovádka a Na selském bále). Na těchto retrospektivních snímcích, které vyšly na gramodeskách značky Ultraphon v roce 1931, je doprovodil orchestr R. A. Dvorského, který byl na etiketách označen jako "Orchestr Červené sedmy". Další bývalý člen tohoto sdružení Fr. Hvížďálek ve stejné době natočil na gramodesky stejné značky dvoudílné vyprávění Zimní dobrodružství.

Z již zmíněného propagačního textu firmy Ultraphon ocitujme pro zajímavost ještě část hodnocení dvou nahrávek z této miniřady: "Naše svatební, komponovaná Jiřím Červeným na báseň Šrámkovu, byla z prvních literárních textů, kterými Červená sedma nahrazovala rozměklou sentimentalitu mužnou lyrikou. V kompozici Červeného je zřejmé úsilí o národní tón, jasný, čistý, veselý. Písnička z mládí, složená Červeným na text E. Basse, je opřena refrénem a myšlenkou o národní píseň. Text zachycuje v krásných verších vyrovnaný vztah k radostem i marnosti života - "že jsem s díky bral, co život nabízel a že nelkám pro to, co zas vzal...?"

Písničky z repertoáru Červené sedmy natáčel v polovině dvacátých let ještě například Ivo Rubin (vlastním jménem Miroslav Burin), člen tohoto kabaretního sdružení v letech 1918-1921. Gramodesky značek Homokord a Polydor zachytily v jeho podání například kuplety Benzin, Písnička o cestování, Písnička prolhaná, Smolná ). Pro jeden ze svých prvních gramofonových snímků zvolil v roce 1927 komik Vl. Burian titul Ballada krve, rozkoše a smrti z pera E. Basse a koncem dvacátých let nazpíval několik kupletů J. Červeného na gramodesky značky Polydor František Kreuzmann (Zástěrkový bál, Pomsta pana Tvarůžka). V roce 1933 nazpíval za doprovodu orchestru Antonína Drábka na gramodesky Ultraphon valčík J. Červeného Ještě jedno víno Ruda Jílovský a koncem třicátých let natočil při své návštěvě Prahy na gramodesky stejné značky sentimentální "chanson zpívaný v Červené sedmě" Továrníkova dcera (měla ho kdysi v repertoáru L. Pírková-Theimerová) lidový harmonikář Václav Albrecht z Chicaga. Ruda Jílovský připomněl repertoár Červené sedmy ještě jednou v roce 1943 v nahrávkách básní Srdce matčino a Žermanice (na slova Petra Bezruče) zhudebněných J. Červeným, který tyto snímky na gramodeskách značky Ultraphon také doprovodil hrou na klavír.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz