Dánského režiséra Larse von Triera zajisté není třeba představovat: pamatujeme si taková díla jako Prolomit vlny nebo Tanec v temnotách, z televizního uvedení seriál Království. Nyní k nám k nám dorazil jeho další snímek Dogville, výrazově experimentující studie o temné tváři lidského nitra. Temné pudy totiž dřímají i v navenek spořádaných občanech, kteří obývají zasuté podhorské městečko Dogville v době velké hospodářské krize kdysi ve 30. letech.

Několikrát se totiž rozhodují, jak mají naložit s dívkou Grace, která k nim odkudsi uprchla, hledajíc záchranu před gangstery. Nejprve dostane čtrnáct dní na to, aby místní přesvědčila o tom, že si takovou lidumilnost zaslouží. Postupně se s městečkem sžívá a obětavě vypomáhá každému z místních. Jenže vědomí neomezené moci vede místní lidi ke stupňování požadavků (nakonec zradí i místní "kazatel" Tom, mladý muž do ní platonicky zamilovaný a chtějící jí původně pomoci). Nejprve je využívána až na samou mez svých sil a schopností, naráží na sekýrující, pohrdlivé chování, je sexuálně zneužívána - a když se pokusí prchnout, po dopadení je doslova připoutána k řetězu, stávajíc se definitivně bezprávnou otrokyní...

Von Trier svůj příběh pojednal v intencích scenograficky náznakového představení. Celý příběh je natočen v rozlehlém studiu, na jehož podlaze se skví schematické rozložení městečka, jsou vytyčeny ulice, vyznačen půdorys budov... Ve vyhroceně teatralizovaném řešení však uplatňuje reálné ruchy (vrzání dveří, svištění větru), vedle reálných rekvizit (automobily, zbraně) zapojuje imaginární předměty (viz péči o keře angreštu), volí však realistické herectví, které v pečlivě vykroužené drobnokresbě postihuje jednotlivé etapy změn v lidských povahách. Nicole Kidmanová s překvapivým pochopením modeluje svou hrdinku v jednolitě postiženém rozkmitu od smířenosti (zvláště se sexuálními službami) k nelítostné odvetě.

Celý příběh - rozčleněný do úvodního seznamujícího prologu a devíti následných epizod, opatřených obsáhlými vysvětlujícími nadpisy kapitol - provází vševědoucí komentář, v podrobných úvahách osvětlující pohnutky jednání každé z postav, zvláště však Grace a Toma. Nastoluje se tak naprostý odstup od příběhu (ale nikoli zcizení v brechtovském smyslu, neboť žádná z postav nevystoupí ze své role), vedoucí k okázale cynické moralitě.

Zvolené pojetí dovoluje nahlížet do každé z domácností a sledovat, co se v ní odehrává (podobně jako v dávném románu Kulhavý ďábel, kde byly otevírány střechy), a dívá-li se kamera z výšky, lze pozorovat hemžení na ploše celé osady. Tak jsou zobrazeny i násilnosti odehrávající se "ve skrytu" za imaginárními zdmi. Von Trier se nezříká ani klišé ve vedení jednotlivých motivických linií, typově čerpajících z melodramatu. Ustavičně zkoumá relativitu mezilidských vztahů, rozdíl mezi činy konanými dobrovolně či naopak z donucení.

Dogville získalo pozornost svou nepochybnou provokativností i formálním novátorstvím, avšak nelze pominout že již dávno v minulosti vznikaly - přinejmenším co do scenografického řešení - obdobně pojednané filmy (zmíním aspoň Lapák natočený na základě představení Living Theatru). Von Trierův snímek nespatříme v původním tvaru: tříhodinová délka byla zkrácena o 40 minut, větší švih získaly zejména pozvolné úvodní pasáže.