Občas mi lidé říkají, že jsem smutný, že mé filmy byly smutné a že i tyto sloupky jsou smutné. Něco na tom asi bude, od dětství jsem často nad stavem světa plakával, bál se o rodiče, bědoval nad nespravedlnostmi života a trpěl umíráním milovaných lidí. To, že jednou všichni umřeme, mi už tehdy, ale i teď, připadalo a připadá smutné.

Vždycky jsem tvrdil, že život je sice smutný, ale taky krásný. Někdy může být, naší vinou, jen smutný a nemusí být krásný. Má-li být ale krásný, bývá často i smutný. Smutek se rád snoubí s krásou a ta člověka motivuje k radosti. Radost ovšem neznamená divoké veselí, může být tichá, vážná, zadumaná, vždycky je ale povznášející a duši posilující.

Rád poslouchám, jako mnoho jiných lidí, pro potěchu duše Mozartovo či Dvořákovo Requiem, tedy vlastně smutné zádušní mše za zemřelé. Setkání s opravdovým uměním je vždycky radostné přesto, že nám často sděluje věci neveselé. Ani u Beethovenovy Ódy na radost nepukáme smíchy, naplňuje nám ale duši krásou a potažmo radostí z toho, že jsme se narodili.

Vzpomínám na natáčení filmu Respice finem - Pamatuj na konec. Byl o stařenkách, které samy dožívají poslední dny svého života v chaloupkách Orlických hor. Jedna sedí ve své světnici, v upracovaných rukách drží bibli a mudruje: ...bože, za těch osumdesát pět roků, říkám si, kde ty léta jsou! To máte dýlku a člověk to všecko vydržal. Jsem jako hrábě suchá, pořád stejná, co jsem se jenom napracovala. A víte, že se za to modlím vám řeknu, aby se to už skončilo, protože když tu nikoho nemám, tak to je hrozný. To když člověku je špatně a teď nemáte nikoho ve stavení a kampak se máte obrátit? A to jsem ještě od vesnice, kdybych byla ve vesnici, tak vylezu ven a třeba po čtyřech někam pudu. Dneska jsem za celou dlouhou boží noc ani nesedřímla. A už jsem si nevěděla rady, tak jsem se obula do bačkor, vzala jsem si svetr a šálu a šla jsem pod okno, se koukat. Pak mi bylo zima, tak jsem zase šla domu a vlezla do peřin. No a takhle já to dělám. A právě když by člověk chtěl umřít, tak ta smrt nepřijde a přijde pro takový lidi, který tu jsou ještě tak strašně potřeba. No, copak se mnou už, musím ale čekat, až ta chvíle přijde, až ta moje svíce dohoří...

Ve výpovědi té severovýchodočeské vrásčité venkovské stařenky je obdivuhodná schopnost formulovat myšlenky, ze kterých vyzařuje moudrost, statečnost i pokora, tedy vlastnosti, jejichž výsadním nositelem může být jen člověk. Pokud divák po takovém filmu uroní slzu, měla by být nejen ze smutného údělu člověka na tomto světě, ale také z radostného dojetí nad krásou lidství.