O kalendáři se mluvívá obvykle na počátku roku, a ne teď v květnu. Jenže člověk míní, rozhlasoví posluchači mění.

V začátcích letošního letopočtu jsem ve vysílání nedělního Dobrého jitra vyslovil lítost nad tím, že se mi nepodařilo sehnat kalendář, který jsem si přál. Nástěnný trhací - s jednotlivými lístky pěkně na každý den zvlášť.

Neměl jsem tušení, že tento povzdech vyvolá tak značný ohlas. Od té doby mi už po několik měsíců přicházejí posluchačské reakce k tomuto tématu.

Když jsem se nedávno začátkem května připravoval na vysílání nedělního Dobrého jitra 16. 5., zjistil jsem, že nejvíc posluchačských ohlasů na moje předchozí vysílání se vázalo právě k příspěvku o dotyčném kalendáři.

Je to zřejmě živé téma, i když z hlediska vesmíru jistě okrajové. Vracím se k němu nejen kvůli množství reakcí, které vzbudilo, nýbrž i proto, že nynější květnový čas není v kalendářové souvislosti zase tak od věci. Je to období, kdy je k výrobě připravován nejeden z kalendářů na příští rok. Je to čas kalendářové setby, z níž pak výsledky vzejdou na podzim a v závěru roku.

Ohlasy posluchačů, o nichž se zmíním později, mě potěšily. A nejen tím, že se týkaly zmíněných kalendářů jako takových. Radost mi udělalo i to, že jsem v jednotlivých listech nacházel také souznění s mým názorem, že kalendářní lístek na každý den je něčím víc než jen obyčejným lístkem. Je i projevem úcty k jedinečnosti a neopakovatelnosti každého dne jako takového.

Tento můj názor byl i součástí odvysílaného zimního povzdechnutí nad tím, že současná nabídka kalendářů je sice téměř nekonečná, ale: jenom téměř.

Rád bych měl na stěně kalendář, kde bych měl na očích každý den zvlášť - jako sólistu. Domnívám se, že každých 24 hodin má mít svůj vlastní autonomní list nejen v diářích, kde tomu tak v některých verzích je, nýbrž i v nástěnném kalendáři. Žádný takový jsem však na prahu letošního roku - ani v letech minulých - neobjevil.

Kdysi bývaly jednodenní nástěnné kalendáře běžným artiklem. Když jsem žádný nenašel v několika pražských papírnictvích, zatelefonoval jsem začátkem roku přímo ke kováři. Tedy do jednoho z významných tiskárenských podniků v tomto oboru - OTK Kolín. Tam mi pan Bohumil Špulák sdělil, že u nich se už řadu let tyto kalendáře nevyrábějí. A dodal, že o ně není zájem.

Kdo ví, proč tomu tak je. Že by každodenní utržení lístku bylo pro většinu lidí zdržující?

V rozhlasovém vysílání jsem vyslovil domněnku, že zřejmě není dost nás stoupenců takových kalendářů. Pak jsem ještě dodal řečnickou otázku, zda bych se v této záležitosti neměl obrátit na některého z ochránců práv menšin.

Teď v květnu už vím, že v takové menšině zase nejsem. Zjistil jsem to zásluhou postupně přicházejících posluchačských ohlasů.

Začnu citací z dopisu PhDr. Jiřiny Hánové z Rokycan. Pisatelka uvádí, že i pro ni má každý den svou hodnotu. Dodává, že dotyčný typ kalendáře s velkou číslicí má spojený se vzpomínkami na dědečka, který ten lístek každý den obřadně odtrhl. Paní doktorka píše, že v zájmu toho, aby obdobný kalendář byl i u nich doma, každoročně přemýšlí, kdo z okolí pojede do Německa, kde je hojná nabídka takových kalendářů. Letos si ho Hánovi přivezli sami - počátkem ledna, když jeli do Waldmünchenu za betlémy.

Posluchač Jiří Wlasák ze Zlína uvádí, že už patnáct let získává tento kalendář z Polska. Dodává: "Před několika lety jsem objevil i jeden český, ale pak z mého okruhu zase zmizel. Poláci nejsou troškaři - vydávají více typů s různě zaměřenými texty na zadní straně lístků."

O získávání těchto kalendářů ze zahraničí se zmiňuje i několik dalších posluchačů. Ve Vídni poslouchal vysílání Dobrého jitra pan Dr. J. T. Kubíček a velkoryse se nabídl, že by mi mohl takový kalendář obstarat ve velkém papírnictví Mastnak v Neubaugasse. S úctou jsem mu v odpovědi poděkoval. V dopise do Vídně jsem připojil i poznámku (na základě některých posluchačských informací), že i u nás se nakonec dají někde takové kalendáře objevit, má-li člověk štěstí.

Tak tomu bylo v případě paní Jany Kačenové z Příbrami. Sdělila mi, že si je pravidelně vozila z Německa, ale letos se tam nedostala; nakonec se jí po dlouhém shánění podařilo v Písku zakoupit takový kalendář český.

Pan František Sklenička z Orlovic se k tématu vyjádřil příznačnou tuzemskou větou z dob nedostatkového zboží: "Tyto denní kalendáře jsou někdy i u nás k mání, ale musí se na ně přijít."

Já jsem na ně opakovaně nepřišel. Jestli někdy kolem mě byly - hrály si se mnou na schovávanou. Ale zdá se, že marketingově to zase nebude beznadějný artikl. Soudím tak z informace, kterou jsem se po odvysílání dověděl od pana Jiřího Novotného z jedné pražské agentury. Ta připravuje takové kalendáře už po řadu let pro velkou stavební firmu, která je rozesílá svým partnerům jako vítanou pozornost.

Děkuji za všechny dopisy a doufám, že na přelomu roku 2004 a 2005 bude dotyčná nabídka přinejmenším více na očích. Jak už jsem naznačil, není to jen služba nějakému rozmaru. Nabyl jsem jistoty, že nás, kterým stojí za to se dívat v kalendáři na každý den zvlášť, není zase tak málo.

Systém "Nesehnal jsi? Udělej si sám!" už zaplaťpánbůh není tak aktuální, jako býval kdysi. Tato tradice má ovšem v jistých případech pořád ještě své oprávnění. Jistě nemusím zdůrazňovat, jak mě dojala zásilka od posluchačky MUDr. Aleny Fričové z Poděbrad, jejíž dva synové vlastnoručně a vlastnopočítačově takový kalendář vyrobili.