Lidé si povídají, co jsou na světě. Určitě už lovci mamutů si po večerech u ohníčku vyprávěli. Dnes ohníček většinou doma neděláme, také máme na mluvení daleko méně času, protože musíme poslouchat rozhlas, dívat se na televizi, sledovat internet, telefonovat, pouštět si cédéčka. Ale věřte, že když se dostane ke slovu opravdu dobrý vypravěč, který nejen vyprávět umí, ale také má o čem, je radost a skutečné potěšení ho poslouchat. Snad už jste si také vyzkoušeli, že tohle všechno umí Bolek Polívka. Zaručeně pobaví, často rozesměje, vždycky dá alespoň na chvilku zapomenout na všechny naše problémy a starosti. Ve svých Bolkovinách nám to teď předvede už po dvaatřicáté. Nebude sám. Pozval si herečku Janu Hlaváčovou, fejetonistu Rudolfa Křesťana a písničkou přispěje František Segrado, o kterém Bolek říká, že je Valach, malíř, kuchař, uzenář a hudebník. Paní Janu Hlaváčovou Bolek Polívka představuje jako nejmladší pamětnici, spojku mezi minulostí a přítomností, ženu, která znala staré bardy Národního divadla a zná i herce nejmladší.

A paní Hlaváčová začne vyprávět: Vzhledem k tomu, že bydlím ve Vojtově ulici, tak dovolte jednu vzpomínku na tohoto velkého herce. Představte si, že kdysi z Modřan jezdil společně s Františkem Smolíkem na bruslích po Vltavě do Národního divadla na zkoušky. Pochopitelně v zimě. Když jsme se kdysi do Modřan přistěhovali s Luďkem, vítal nás a ubezpečoval, jak jsme udělali dobře, že jsme se nastěhovali právě sem. "Tady je moc zdravý vzduch. Tady byl zdravý vzduch dokonce i za okupace," říkal nám svým typickým hlasem. Jednou se mu stalo, že jel z Národního divadla tramvají a vlekl dva velké kufry, v jednom byla výbava pro roli Buška z Našich furiantů, ve druhém pro Vávru z Maryši. Chystal se někam na hostování, proto ty kufry. Táhl se s nimi potom ještě dva kilometry od tramvaje domů. A tam si uvědomil, že nechal auto u divadla a zapomněl na to. Situace jak ze známých anekdot o Vojtovi. A teď si představte, že jednou jsem jela z Národního divadla tramvají domů já, vlekla jsem dvě velké tašky s nákupem a také jsem je táhla dva kilometry od tramvaje až domů. A hned říkám Luďkovi: "Kdybys mi šel s těmi těžkými taškami pomoct alespoň od vrátek". Luděk se na mě podíval a řekl: "A proč se s tím vůbec vlečeš, proč nejedeš autem?"

A já si uvědomila, že jsem ho zapomněla u divadla.

Tolik jedna z historek Jany Hlaváčové z 32. Bolkovin. Ale nejlepší bude, když si pořad předposlední květnovou neděli poslechnete celý.