Vyprávění se důsledně přidržuje Vilmina subjektivního náhledu provázeného vnitřním komentářem, i když nechybějí ani průhledy až dodatečně domýšlené. Není zcela zřetelné, kdy se uplatňuje právě toto nazírání jakoby očima vzpomínek a kdy nastupuje režisérčin nadhled. Vilmini rodiče totiž žili v mezinárodní cizinecké komunitě (byli tam lidé z Německa, Polska, ze Španělska, dokonce jakýsi Zdeněk z Čech...), jejíž život, jakkoli odloučen od civilizace a separován uprostřed horských masivů, jako by plynul v samých radovánkách a hodování u prostřených stolů, za zpěvu Internacionály.

Výklad těchto úvodních pasáží není jednoznačný - mohou to být Vilminy idealizované vzpomínky, ale také autorská vize režisérky, snad své obrazy zamýšlející jako nepříliš přesvědčivou konfrontaci s dobovým filmovým pojetím, zdůrazňujícím obdobné motivy hojnosti. Každopádně lze předpokládat, že tyto výjevy nejsou nijak zlehčovány, spíše mají poukazovat na naivitu zúčastněných, kteří vnímali Sovětský svaz jako svého druhu ráj na zemi. Nasvědčoval by tomu záměrně kontrastní akcent, jakým je čtení úředního textu o otcově obvinění ze špionáže.

Vyprávění však i nadále kolísá mezi (snad) idealizovanými vzpomínkami, do nichž vpadají drastické rezonance - nejprve v podobě šířícího se strachu při zatýkání sousedů, poté v zatčení Vilmina otce se zdůrazněným motivem rozbíjení soch v ateliéru. Vilmina matka se ujímá zcela opuštěné dívenky polských manželů, kteří byli zatčeni. Opět jsou zdůrazněny některé momenty, které uvízly v paměti - třeba dětské hry na popravování, zazní legenda o městě pohřbeném od hlasinou jezera Issyk-Kul, postižené ženy chystají dopisy Stalinovi, přesvědčeny, že on o ničem neví. Vilma se posléze ocitá v sirotčinci, kde má zapomenout na svůj původ, na svou vlast, na své blízké...

Mészárosová se naštěstí vyhýbá přímočarému politickému pamfletu, ale ne vždy se jí zdařilo postihnout zaostalý kout stalinského impéria. Vyprávění se rozpadá do nevýrazných segmentů, mnohdy poznamenaných zájmem o krajinomalbu či místní zvyklosti, také jednotlivé postavy zůstávají ve svém popisu i motivacích chabě rozpracovány, třebaže skýtaly mimořádné možnosti. Týká se to zejména záhadného Zdeňka, který udržuje dobré styky s represivními složkami (přes aktivní podíl na zatýkání se snaží v rámci svých omezených možností i pomáhat), aby nakonec skončil sebevraždou, týká se mladého "vnitráka", jenž se z války vrátí doživotně zmrzačen. Není postižen paralyzující vliv masových represí, bezvýchodná srážka vyznávaných ideálů s nepochopitelnou realitou je prezentována s krajní popisností stejně jako vymývání mozku, které se děje dětem ve všech kolektivních zařízeních, ve škole i později v sirotčinci. Ve vyprávění nakonec převáží zpola exotické, zpola pohádkové rysy, které vnášejí jistý nádech neskutečna, snad snového rozměru, které má chránit před zničujícím prohlédnutím, jakého se ostatně obává již dospělá Vilma, když váhá s nahlédnutím do úředních dokumentů, které obsahují surovou pravdu.

Režisérku Olgu Sommerovou to táhne do východních koutů Evropy - pro filmaře tu je prý neustále posvícení. "Mám ráda celý ten východ - od Podkarpatské Rusi přes Ukrajinu až po Rusko. Před časem jsem točila film o volyňských Češích, kteří žili na Ukrajině a zamilovala jsem si je," popisuje dokumentaristka svůj vztah k této části světa. Nový film Děti pod Karpaty věnovala Podkarpatské Rusi, konkrétně rodinám dětí, které jsou "adoptovány na dálku" z České republiky (což v praxi znamená, že zájemci přispívají zmíněným dětem šest tisíc korun ročně na šaty, jídlo a učební pomůcky).

Spolu s pracovníky ostravsko-opavské Diecézní charity se mezi tyto rodiny česká filmařka vypravila a byla doslova unesena. "Všichni jsme byli z tamních lidí a jejich života nadšeni. Obyvatelé Podkarpatské Rusi jsou jiní, než na jaké jsme zvyklí u nás. Byli k nám ohromně vlídní a vstřícní, přestože jsou chudí. Z jejich chudoby pak asi vyplývá vztah k alkoholu i jejich zbožnost. Co jiného jim tam ostatně zbývá?" vypráví. Sama Sommerová se stala adoptivní maminkou. Přispívá na Natálku, čtrnáctiletou dospívající slečnu z neúplné rodiny. Za něco obdivuhodného to ovšem nepokládá: "Vždyť jde o pouhých sedmnáct korun denně!", vysvětluje.

Snímek nám zprostředkovává pohled na život obyčejných lidí v místech, která bývala součástí Československé republiky. Žije se tu prý doslova na ulici. "Tolik lidí pohromadě jsem nikde jinde v Evropě neviděla," vzpomíná Olga Sommerová na zážitky z Tjačeské oblasti, jediného místa Ukrajiny, kde je dnes porodnost vyšší než úmrtnost.

Důležitou postavou filmu je i pater Petr Krenický. "Právě on spolu s Gézou Machalou podkarpatskoruské adopce zorganizovali. Dnes už je tu adoptovaných 500 dětí. Mimo to pater Krenický staví na Podkarpatské Rusi řeckokatolické kostely. Má jich být čtrnáct, některé z nich už stojí," přibližuje Olga Sommerová jednoho z protagonistů svého filmu.

Pátek 21. 5. 2004 ČT 1 - 20.35 hodin

Sobota 22. 5. 2004 ČT 1 - 20.50 hodin

Dokument Marie Šandové Zelená šance se týká vytváření evropské soustavy Natura 2000 v České republice. Zachycuje, jak ornitologové připravují návrh územní ochrany ptáků podle "ptačí" směrnice Evropské unie, zavítá mezi týmy přírodovědců, ochranářů a odborníků mapující stanoviště volně žijících druhů flory i fauny podle dalších směrnic. Terénní akce natáčela autorka na jižní Moravě a na jihu Čech.

Režisér Marián Polák mapuje ve filmu Lovci beze zbraní ty, kteří přírodou žijí a snaží se ji zobrazit - filmaře, malíře a fotografa. Odhaluje, v čem se asi skrývá tajemství této práce a přibližuje i další důvody, proč se tak náročnou prací zabývat. Film je holdem všem, kteří svou trpělivost a um věnovali přírodě a zachycování života v ní. Další snímek Večera na "přírodní" téma je věnován potápěči Hugu Habrmanovi. Potápět, a hned s kamerou a fotoaparátem, se začal před deseti lety. Zatímco většina ostatních míří s kamerami do vod moří a oceánů, Hugo propadl světu našich řek, tůní, zatopených lomů a pískoven.

Režisér Zdeněk Pojman s kameramanem Ladislavem Ratajem nám v dalším dokumentu přiblíží Tajemství hmyzu a lidí. Lidé a hmyz žijí vedle sebe odedávna. S postupem civilizace se však mění i naši hmyzí průvodci. O tom a také o hmyzích inspiracích člověka film je. Snímek nazvaný Přírodopis jednoho města objasňuje důsledky zásahu do pražské krajiny na proměny společenstev rostlin a živočichů, v obecnější rovině pak ve snímku jde o poznání příčin a následků působení člověka vůbec.

Obloukem se Večer na téma vrací k evropské ochranné soustavě Natura 2000. Dokument s názvem Ptačí perspektivy nás seznamuje právě s tímto projektem, impulsy jeho vzniku a obsahem a zaměřuje se především na ochranu volně žijících ptáků.