Soutěžní festival Jeden svět má nepominutelný význam: shromažďuje dokumentární výpovědi o porušování lidských práv ať již v rámci společnosti nebo třeba rodiny. Uváděné tituly nebývaly nijak zvlášť nápadité ve svém vypravěčství - důležitější byl samotný předmět výpovědi, většinou natolik otřásající, že žádné další ozvláštňování nepotřeboval. To platí i pro vítězný snímek Arniny děti, dotýkající se letitého a zatím neřešitelného konfliktu na izraelsko-palestinském pomezí. Nenávist totiž sají děti snad už s mateřským mlékem.

Vyskytly se i snímky vzdávají hold něčemu ušlechtilému, ať již to byla obětavá žena, která vytvořila domov pro desítku adoptovaných dětí vesměs těžce postižených (Krev mé krve) nebo veskrze mírumilovná buddhistická náboženská slavnost, která z posvátného indického území byla dokonce přenesena do Rakouska (Koloběh života). Mimořádně se zaskvěl animovaný snínek Harvie Krumpet, neokázale oslavující lidské odhodlání nepoddat se žádné trýzni, kterou osud nachystá.

Nalezli bychom však i takové filmy, které byly nápadité, které se nebály domýšlet. Švédský dokument Konzum byl pestrou koláží poučenou reklamními postupy, sžíravě se vyslovoval ke spotřebitelské posedlosti západního světa. Avšak nejsilněji mě oslovil polský (do značné míry zřejmě mystifikující) dokument Balada o koze. Se zcela vážnou tváří totiž popisuje, co nastalo, když nuzným vrstvám venkovského obyvatelstva přestaly být vypláceny peněžní podpory - a namísto nich dostaly přidělenu kozu. Zvíře nenáročné na chov zajišťovalo přísun mléka (a to bylo možné dále zpracovávat), později poskytlo i kůzlata.

Začínající režisér Bartek Konopka svůj příběh mozaikovitě rozčlenil: průběžně sledujeme několik rodin a jejich zápolení s kozou, značná pozornost je věnována zejména zaujetí dětí. Režisér si však všímá také zestárlého ztroskotance, pro něhož se koza stává posledním druhem, s nímž může rozmlouvat, dokonce o ní skládá písně. Noví majitelé zpravidla váhají, jak s kozou mají nakládat, dočkáme se komických momentů, kdy se kozu snaží taháním za rohy či naopak postrkováním zadku přimět k chůzi, podobně vyznívá i neumělé dojení.

Režisér nezastírá strašlivou chudobu, domky jsou zhusta zanedbané, zdevastované, některé nemají zavedenu ani elektřinu, ani vodu. Obyvatelé nepochybně žijí hluboko pod existenčním mininem, ale přesto z jejich postojů neplyne nějaká výrazná nespokojenost, spíše si všimneme smíření se stavem, který jako by panoval odjakživa. Ani Konopka nedospívá k nějakému rozhořčení - jeho pohled je stejně laskavý a prosluněný pohodou. Vyznění filmu tak prostupuje naděje, vzácná uprostřed hrůz, v nichž současný svět tone.