Nedávno mi přišel dopis od amerického soudu. Trochu mě to vyděsilo, ale nakonec se ukázalo, že mě jen vyzývají, abych splnil svou občanskou povinnost a šel se posadit do soudní poroty. Od jisté doby nemám občanské povinnosti v lásce, ale v tomto případě jsem mohl jako cizinec snadno odmítnout. Zdvořile jsem poděkoval a vysvětlil, že se mě tato povinnost netýká. Naštěstí, dost dobře bych si nedovedl představit, jak na pár týdnů zanechávám vysílání, sedím zadarmo u soudu, sleduji, jak se tam předvádějí obhájci a státní žalobci a pak v cizí zemi spolurozhoduji bez hlubší znalosti zdejších zákonů o životě někoho jiného.

Netrvalo dlouho a přišel další dopis, tentokrát od policie. Nešlo o pokutu za dopravní přestupek, ale o první a poslední varování dopravního inspektorátu, že pokud nezaplatím povinné ručení, tak mě zbaví státních poznávacích značek. Mám svědomí čisté, vše je zaplaceno, jak má být. Rozčílil jsem se až ve chvíli, když jsem zjistil, že mě na policii udala moje vlastní pojišťovací společnost. Nepořádek v jejich záznamech vedl k tomu, že aniž by se se mnou bavili, splnili svou zákonnou povinnost a nahlásili mě. Vzpomněl jsem si na podobné případy, o kterých jsem tady slyšel, kdy daňový poradce nahlásil daňovému úřadu, že jeho bývalá klientka zapomněla zaplatit státní daň. Pomalu chápu, proč se Američané stále usmívají, ale se svými problémy se nesvěřují. Nikdy totiž nevědí, kdo je může udat.

Přepočítal se tu také patnáctiletý středoškolák, který je proti válce s terorismem a válce v Iráku a dal to najevo i ve školní lavici. V hodině výtvarné výchovy namaloval muže blízkovýchodního vzezření v jedné ruce s puškou a v druhé se zvětšenou hlavou prezidenta Bushe naraženou na klacku. Asi to viděl na fotografiích z kritické oblasti v americkém tisku nebo v televizním zpravodajství. Učitel neváhal a po poradě s kolegy běžel se školní kresbou na policii a ta kontaktovala tajné agenty chránící samotného prezidenta. Učitelé se ještě novinářům pochlubili, že kdykoliv jim jsou žáci něčím podezřelí, hlásí to policii a ta je za bdělost v boji proti terorismu pochválila. Jen přátelé rodiny studenta kroutili nevěřícně hlavami a říkali, nežijeme my v "1984"? Smiřuji se s pocitem, že tu jednou někdo zazvoní a přijde se také na pár věcí přeptat.