I když v roce 1935 se oproti předchozím létům nijak výrazně nesnížil počet natáčených a do kin uváděných českých filmů, u gramofonových nahrávek písniček, které v těchto filmech zaznívaly, tomu bylo přímo naopak. Na šelakové gramodesky jich v tomto roce natočily různé společnosti relativně málo - na necelé tři desítky premiérovaných filmů totiž připadlo pouze asi 15 filmových písniček, které tehdy vyšly na gramodeskách. Téměř polovina z tohoto počtu titulů navíc pocházela z filmů, které byly vyrobeny již v roce předchozím, ale v kinech měly premiéru až v roce 1935.

Ať již za příčinu menšího zájmu gramofonových společností o filmové melodie označíme doznívající hospodářskou krizi nebo opakované zvýšení dovozních cel na gramodesky (toto opatření mělo pomoci dvěma domácím společnostem Ultraphon a Esta), v případě několika filmových melodií nám oprávněně může být líto, že nebyly natočeny na gramodesky. Z dnešního pohledu se zdá, že značný potenciál úspěšnosti mohly nabízet především písničky Jana Šímy (pozdějšího kapelníka Orchestru Gramoklubu) s názvy Mně jeden pohled nestačí a Mě to tady nebaví, které ve filmu "Ať žije nebožtík" zazpíval s úžasnou nonšalancí představitel hlavní role Hugo Haas. Vkus tehdejších posluchačů ale preferoval melodie s prostšími texty (pokud možno o lásce). A protože gramofonová firma Ultraphon se ve stejné době z neznámých důvodů rozhodla nevydat na své etiketě dvě další Haasem již nazpívané písničky (Havajské noci a Když valčík zní), na nichž tohoto herce doprovázel orchestr Harryho Ostena, můžeme jen konstatovat, že i když Haas patřil v meziválečném období mezi nejobsazovanější filmové herce, jeho diskografii tvoří pouhé tři gramofonové nahrávky.

Jak jsme se již zmínili v předchozím díle našeho seriálu o filmových melodiích, v lednu roku 1935 byly na plátna kin uváděné filmy ještě z produkce roku předcházejícího. První na gramodesky natočenou melodií z českého filmu s vročením 1935 se tak v únoru téhož roku stalo tango Járy Beneše na slova trojice Mottl, Tobis, Melíšek Pod modrou oblohou, které zaznělo v komedii režiséra Vladimíra Slavínského Jedna z milionu. Na gramodesky značky Ultraphon ho za doprovodu orchestru R. A. Dvorského nazpívali Melody Boys, pro konkurenční etiketu Esta ho s orchestrem Harrryho Hardena nazpívala dvojice Harmony duo.

Koncem března měla premiéru filmová komedie režiséra Václava Bínovce Polibek ve sněhu. Natáčela se ve znovuotevřených ateliérech v Praze-Hostivaři, exteriérové scény pak většinou v Krkonoších. Žádná jeho kopie se bohužel nedochovala - podle dobového popisku tento film pojednával o propagačním turné vedoucího módního závodu, který se svými krásnými manekýnkami objíždí mondénní střediska zimních sportů. Atmosféru tohoto díla nijak nepřibližují ani gramofonové nahrávky tří filmových melodií autorů H. J. Saltera a F. Gyulaie na slova E. Železného. V první z nich - Dej mi svoji lásku - je tento cit opěvován slovy značně otřelými (...dej mi trochu lásky, tím dáš mi celý svět, já ti na památku ji vrátím zase zpět...). Za doprovodu orchestru R. A. Dvorského a v podání dvojice Tessa Lorelli a Karel Leiss natočila tento waltz gramofonová firma Ultraphon, na etiketu HMV ji nazpíval Bedřich Vaník s orchestrem Alfa Langera a na značce Esta vyšla v podání neznámého tenoristy, kterého doprovodil orchestr H. Hardena. Ve stejném provedení vyšla na gramodesce této značky i druhá, podobně nevzrušivá melodie z tohoto filmu, nazvaná První tango, zatímco třetí písnička, která zde měla též zaznít - Buď jen optimistou - na gramodesky natočena nebyla.

K filmové komedii Polibek ve sněhu jen dodejme, že s vesměs stejnými herci byla v česko-německé koprodukci současně natáčená i její německá verze (též se nedochovala). K zásadní změně v obsazení došlo pouze v osobě hlavní role manekýnky: v české verzi se jmenovala Jana a hrála ji Jožka Koldovská, v německé verzi dostala jméno Kitty a zpodobnila ji Käthe Walter. Možná vám neušlo, že jméno této manekýnky, zpěvačky, herečky Německého divadla v Praze a manželky známého předválečného majitele pražského lahůdkářství Lippert nedávno proběhlo českým tiskem v souvislosti s kauzou vyvlastněné tzv. prezidentské vily v Praze-Střešovicích.

V dubnu roku 1935 měla premiéru crazy komedie režiséra Vladimíra Majera Rozpustilá noc s Oldřichem Novým a Trudou Grosslichtovou. Byla ovšem vyrobena již v roce předchozím a žádné písničky, které v ní zazněly, gramofonové desky nezaznamenaly. Totéž platí pro duchařskou filmovou veselohru režiséra Martina Friče Hrdina jedné noci s Vlastou Burianem a Světlou Svozilovou v hlavních rolích, která měla premiéru jen o dva týdny později. Zazněly v ní tři písničky Emana Fialy na slova Jarky Mottla: Co bych se bál, Na cimbuří bouře zuří a Kukačka na buku kuká. Také oba tyto filmy byly současně natáčené i v německých verzích.

Náš přehled premiérově uváděných českých filmů za první pololetí roku 1935 pro dnešek ukončíme rozvernou komedií režiséra Miroslava Cikána Barbora řádí s Antonií Nedošinskou v hlavní roli. Několik písniček Josefa Kumoka zazpívali v tomto filmu mimo jiné Fanda Mrázek, Franta Paul a R. A. Dvorský se svými Melody Boys, kteří v tomto filmu též vystupovali. Gramodesky ovšem zaznamenaly pouze polku Ať si, ať - pro značku Odeon ji nazpíval za doprovodu německého orchestru kapelníka Otto Dobrindta tenorista Tino Muff.

Ke zbývajícím necelým dvěma desítkách českých filmů z roku 1935 a k melodiím, které v nich zazněly, se vrátíme v dalším pokračování našeho seriálu za pět týdnů.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz