Vyprávění se odvíjí dosti přerývaně. Do (nedávné) přítomnosti, zachycující jeho pobyt na balkánské frontové linii jak s novinářskými průkazy, tak v uniformě, kdy kolem sebe soustředil jakousi mezinárodní brigádu, se začleňují retrospektivy, postihující důležité okamžiky, které předcházely. Dovíme se, že vyrůstal v Jižní Americe, po nástupu Allendeho rodina, vždy se hlásící k maďarskému původu, odešla do Chile, odkud po vojenském puči následovala další emigrace, tentokrát do Maďarska. Chico studuje v Moskvě, slouží v tajných složkách, vyjednává s levicovými teroristy, ale nakonec pracuje jako novinář pro španělský tisk. Tak jej zastihneme v Albánii, ale také v křižovatce věrouk v Izraeli, kde se u Zdi nářků modlí Otčenáš a s kněžími marně rozmlouvá o smyslu života. S odůvodněním, že vždy se bude zastávat napadeného, vstupuje do chorvatské armády, aby posléze dospěl ke skeptickému poznání, že ani tak svůj život nenaplnil - nepomohla ani obrana maďarské vesničky odjakživa ležící na chorvatském území...

Režisérka Ebolya Feketeová pracuje s různorodým materiálem, začleňuje i dokumentární záběry (z Allendova období, z maďarských prvomájových manifestací), zapojuje reportážní prvky (např. rozmluva s albánským knězem, jenž byl čtvrtstoletí vězněn - při improvizované mši mu Chico ministrantuje), snaží se stavět na zdánlivých paradoxech hrdinových osudů - avšak vychází jí bezmála čítankový výsledek. Od počátku jsou jako ti špatní akcentováni Srbové, v jejichž mentalitě je přítomna jakási krvelačná bestialita: nejprve zákeřně střílejí na novinářské auto, později útočí na chorvatské území, ze zpráv znějí informace o dobývání Vukovaru. Naproti tomu Chorvaté jsou vylíčeni jako příkladně ušlechtilí lidé, kteří se jen brání násilí.

Výsledné zpodobnění se podobá nahrubo otesanému balvanu: nezvládnuty jsou jak základní výrazové složky, počínaje v mnohém patetickým scénářem, přes místy matné herecké ztvárnění a konče neobratnou realizací, překvapivou přítomností významově již vyprázdněných klišé. Vyprávění selhává i v dramatickém působení, často rozpoznáme až kontraproduktivní snahu dojmout tragikou osudu - třeba záběry exodu z Vukovaru provází proslulá "židovská" árie z Verdiho Nabucca. Všechna zamýšlená jímavost se tak rázem mění v patetické bušení, jehož manipulativním snahám se okamžitě vzpíráme. Vítězí proklamativní tendenčnost, ovšem film, který před čtyřmi lety získal na karlovarském festivalu Cenu za režii, je důležitý už svou snahou zmapovat v lecčems protikladnou podobu současného levicového uvažování.

Úterý 25. 5. 2004 NOVA - 23.45 hodin

Hlavním hrdinou je neprůbojný, ostýchavý drobný úředníček Sam (Jonathan Pryce), jemuž vlivní příbuzní zajišťují kariérní postup, který jej nijak nepřitahuje, ale když jednoho dne narazí na krásnou dívku, kterou dosud spatřoval jen ve snech, a chce vypátrat její identitu, ukáže se, že údaje o ní jsou tajné a že se k nim nedostane jinak než ve "vyšších" místech. Sam posléze dívku svých snů nalezne, ale vinou zbrklosti se záhy ocitne na seznamu podezřelých. Mezitím se ještě zaplete se skutečně hledaným "osamělým teroristou" Tuttlem (nečekaně rozverný Robert De Niro), jenž v masce hbitě se přesouvajícího instalatéra dokáže pomoci snad v každé situaci.

Na filmu nejvíc zaujme scenografické pojetí, založené na bizarnosti obludné mrakodrapovité architektury. Spektakulární jsou scény výbuchů, které stále narůstají. Neméně sugestivně jsou vylíčeny technické vynálezy - monitory počítačů jsou instalovány na starých psacích strojích, změť potrubí a hadic schovaných za zdmi připomíná v případě odkrytí vyhřezlé vnitřní orgány. Vypadá to, jako kdyby právě tady se skrývaly vnitřnosti celého mocenského systému. Kolem stěn jsou vedeny objemné roury, na úřadech funguje potrubní pošta.

Gilliam hýří bizarností až surreálnou, zmíním aspoň prověřovací přístroje připomínající nemotorně kolíbavé lidské oko nebo věčně zakukleného pana Tuttla, jenž se bleskurychle spouští do bezedných hloubek. Důležitou součástí jsou sny a vize hlavního hrdiny, nejprve zpracovávající spíše podvědomé touhy po volnosti (létá v oblacích jako anděl a zachraňuje krásnou dívku), později se v nich odráží pocit ohrožení i hledání vlastní identity. Gilliam bez váhání prolíná tragiku se směšností, klidně se uchýlí i ke kousavému výsměchu: chování lidí z "lepší společnosti" hraničí s nechutností - třeba když si postarší dáma nechává neskutečně vytahovat ochablé lícní svaly.

Brazil patří mezi nejdůležitější antiutopie, jím načrtnutý ponurý svět blízké budoucnosti nemá nic falešně mysteriozního (jako Matrix), není to jen dráždivá hříčka, ale znepokojivý průhled na mocenskou zvůli, na znevolnění člověka pod pláštíkem "demokratických" hesel.

Středa 26. 5. 2004 NOVA - 22.40 hodin

Režie José Pinheiro. Hrají Alain Delon, Jacques Perrin, Fiona Gélin, Stéphane Ferrara a další.

Minulost dostihne hlavního hrdinu v jeho nové vlasti, kde již založil novou rodinu. Do Švédska totiž prchnul z Blízkého východu, zmítaného ustavičným válčením. Jednoho dne jej navštíví postarší žena, která mu sdělí, že jeho původní žena z bývalé vlasti je naživu, dokonce mu porodila syna, ale jejich osud teď spočívá v jeho rukou. Životy blízkých má totiž vykoupit zabitím vlivného člověka...

Režisér Reza Parza (je iránského původu) přesně akcentuje neřešitelná dilemata, v nichž se protagonista při osudném rozhodování ocitá, zdařile přebírá vypravěčské postupy, které podrobně rozpracoval již Hitchcock, ale vtiskl jim mimořádně civilistní, všední rozměr, byť samotná zápletka se vzpíná k anticky zlověstnému konfliktu. Před bouří je citlivě a kultivovaně natočený snímek s přesvědčivými hereckými výkony, který ukazuje, že stačí jen kratičký okamžik, aby se život člověka zcela změnil - je to právě ten poslední moment "před bouří", který rozhoduje. Dotýká se obecného stigmatu - i když člověk chce před běsy prchnout, stejně jej dostihnou.

Pátek 28. 5. 2004 NOVA - 23.20 hodin

Režie Robert Altman. Hrají Kenneth Branagh, Embeth Davidtz, Robert Downey Jr., Robert Duvall, Tom Berenger, Famke Janssen, Daryl Hannah, Mae Whitman a další.

Komponovaný pořad České televize Večer na téma... Filmoví amatéři zachycuje celou dostupnou historii české amatérské tvorby a přibližuje osudy jejích protagonistů. Z těch připomene například Rudolfa Mihle, který do řad Českého klubu kinoamatérů vstoupil koncem 50. let. Okamžitě na sebe upozornil originálním vyhledáváním témat a neobyčejně kvalitním zpracováním. Svědčí o tom řada cen, které jeho dokumenty a reportáže v průběhu desetiletí posbíraly. Vzácnou výpovědí se stal jeho třídílný dokument Vzestup a pád ČKK o vzniku a zákazu Českého klubu kinoamatérů. Jeho první díl, který komponovaný večer nabídne, přibližuje v historicky vzácných záběrech založení klubu v roce 1935, filmové aktivity jeho členů a technické možnosti této doby. Zachycuje i utlumenou činnost klubu v období okupace a jeho vývoj do roku 1952.

Svět filmových amatérů sdružuje lidi všech věků a profesí. Je to patrné jak ze snímku Alice Růžičkové (bývalé amatérky, nyní již profesionální režisérky) Amatérský film (původně uvedeném v cyklu Zblízka), tak v novém dokumentu Jana Soukupa nazvaném ...a hlavně točit. V něm vystoupí několik nestorů i současných protagonistů Českého klubu kinoamatérů, jejichž původní povolání byla opravdu různá - od stavařiny přes geologii až po hudbu. Představí řadu ukázek z vlastních prací či prací kolegů, které jejich snímky přežily.

Celý komponovaný večer je pak záslužným holdem filmařům, kteří nikdy nebyli a dodnes nejsou na výsluní mediálního zájmu.