V dokumentu se už dávno ustálil subžánr - film o filmu. Vzniká zpravidla pro televizi, sleduje natáčení hraného snímku a mívá "píárové" poslání - přilákat diváky do kina; ve "druhém plánu" uchovává pro historii kinematografie natáčení často významných filmů a pracovní postupy tvůrců. Ctižádost dvojice amerických dokumentaristů Keitha Fultona a Louise Pepeho vždy ovšem mířila výš než k pouhé reklamě, což dokázali řadou dokumentů o filmové tvorbě pro významné produkční společnosti, např. Warner Bros, MGM aj. Jejich nový snímek Ztracen v La Mancha však má ve svém žánru zvláštní postavení. Zřejmě po prvé totiž dokumentuje práci na filmu, který nakonec nevznikl: autoři zaznamenávají vznik i zánik nenaplněného snu renomovaného režiséra Terryho Gilliama (Brazil, 12 opic aj.) natočit velkofilm o "rytíři smutné postavy". Gilliam vložil do projektu Muž, který zabil Dona Quijota léta tvůrčí práce i spoustu energie, investované i do obtížného získávání financí. Jenže když to konečně vypadalo, že peníze jsou pohromadě, štáb byl sestaven, herecké hvězdy zajištěny a natáčení mohlo začít, proti filmu jako by se spikli všichni bohové. Představitel hlavní role onemocněl, živelná pohroma zničila dekorace a poškodila přístroje, ve štábu zavládl zmatek a nejistota, natáčení se zpozdilo a každou neplánovanou hodinou bylo dražší.

A mezi tím vším se pohybovali oba dokumentaristé, kteří samozřejmě předem nemohli tušit, jaký konec natáčení vezme. Byli od počátku u všeho důležitého, bezprostředně zaznamenávali - se svolením režiséra filmu, který např. kvůli nim vstřícně nosil mikroport a ponechával si jej i v krizových okamžicích - nejen přípravy a prvních šest dní zprvu normálního natáčení, ale i zničující déšť, povodeň, hádky ve štábu, chvíle beznaděje, osudové "exkurze" zachmuřených finančníků na místě natáčení. Sledovali situace, rozhovory a výroky, které vůbec nebyly určeny pro veřejnost, natož k propagaci filmu. Byli u toho, když se projekt odkládal, rozplýval do ztracena a nakonec definitivně padnul.

Fulton a Pepe jsou ve filmu Ztracen v La Mancha kronikáři, reportéry i dokumentaristy-psychology; zacházejí přitom s materiálem, svým způsobem senzačním, s mimořádnou citlivostí, nezneužívají své důvěrné blízkosti k aktérům a dějům, nedotýkají se osobní či profesní cti tvůrců nenatočeného díla. I tím, ale nejen tím je jejich práce se střihem vynikající. Vytvořili dramatický příběh, jakýsi film-pravdu (vidíme v něm mj. i známé tváře herců Johnnyho Deppa či Jeana Rocheforta), v němž je rekonstrukce dějů i emocí symbolicky propojená s marným zápasem rytíře z La Manchy s větrnými mlýny. Vydali autentické, silné svědectví o zhroucení jednoho projektu i o příčinách jeho trpkého konce. A taky posílají tichý vzkaz: film je kus života někdy zatraceně těžkého.