Sobota 29. 5. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04 hodin

Velda, čtvrtá z dcer, žila v severním Španělsku, v horách Kantábrie, jen několik kilometrů od dnešního přístavu Santander. Mořské dno tu klesá velmi strmě do hlubiny, takže linie pravěkého pobřeží se od té dnešní příliš nelišila, byť hladina moře byla tehdy o více než sto metrů níž než dnes. Stejně jako život mnoha generací před nimi a mnoha po nich závisel život Veldiny rodiny na stádech zubrů a dalších zvířat, která trávila léto na jižnějších náhorních planinách. Lovili i v hustých hvozdech pokrývajících přímořskou nížinu. Veldin muž byl velmi dobrým lovcem a také v dobách, kdy bylo zvěře nedostatek, z lovu vždycky něco pro Veldu a její tři dcery přinesl. V době, kdy byl muž pryč, hledala Velda něco k snědku v lesích kolem tábora. Její matka, už sedmatřicetiletá stařena, jí hlídala děti, dokud byly příliš malé a Velda je nemohla brát s sebou. Procházet každý den přesně stejnou oblast byla únavná činnost. Znala tam už snad každý kámen. Věděla, ve kterých potocích najde malé ryby, které rybníčky si oblíbili skokani a ropuchy, kde rostly duby plodící nejlepší žaludy. Velda byla pozoruhodná žena. Svými 162 centimetry převyšovala většinu ostatních žen, měla živé tmavohnědé oči a tmavé splývající vlasy, které jí při chůzi spadaly na ramena. Jejím velkým snem bylo namalovat něco na stěnu jedné z těch obrovských jeskyní, jež sloužily výhradně k loveckým rituálům. Se svým životem byla spokojená, byť vychovávat tři děti nebylo nic snadného, zvlášť když je muž pořád někde pryč. Jednou se ho však nedočkala, zahynul při lovu... Ztráta muže nebo ženy nebyla nijak neobvyklá. V její situaci by bylo obvyklým řešením si co nejrychleji najít nového partnera. Ale Velda se rozhodla jinak. Zůstala s vlastní tlupou a mnohem usilovněji než kdy dříve sbírala bobule a ořechy a zásobila se jimi, takže první zimu přežili. Děti, i ty nejmladší, musely pomáhat. Lov zubrů byl toho roku velmi úspěšný a stejně bohatý byl i úlovek lososů táhnoucích řekou dole v údolí. Ostatní členové tlupy se jí snažili všemožně pomáhat a Velda jim začala oplácet každou pozornost vyřezávaným dárkem: malými amulety, magickými předměty ke každodennímu nošení, slonovinovým zubrem pro lovce, malou rybou na náhrdelníku, která zas pomohla při brodění v říčních tůních. Pověst o Veldině umění se rychle rozšířila a s jejími výrobky se začalo živě obchodovat i mezi sousedními tlupami. Díky její vytrvalosti a přičinlivosti se všechny její dcery dožily dospělosti a našly si nápadníky. Když Velda, vyzrálá a stále pohledná žena, překročila třicítku, splnil se jí velký sen: dovolili jí vyzdobit část jedné z rituálních jeskyní. Zemřela pokojně ve spánku ve věku osmatřiceti let na stáří a tělesné vyčerpání.

Dnes patří do Veldina klanu kolem 5 % rodilých Evropanů. Více jich žije v západní Evropě než na východě. Část Veldiných potomků však od jejího rodiště v horách Kantábrie urazila notný kus cesty. Malá skupinka se dokonce dostala na nejzazší sever. Osídlili úplný vršek Skandinávie a dnes je najdeme mezi zástupci národa Saamů (Laponců) ve Finsku a v severním Norsku.