V dnešním světě, kde mají média tak velikou moc, nestačí jenom zkoumat stav společnosti, je třeba pídit se zároveň po tom, jak ho žurnalisté popisují. Ti, kdo mají u nás tyto věci na starosti, nám podávají zajímavou a nevěrohodnou zprávu: všechno je celkem v pořádku.

Noviny jsou plné hloupostí. Kulturní rubriky deníků píší denně svou červenou knihovnu, celé sloupce nesmyslů o hollywoodských filmech. Na dalších stránkách se rozřeďují už tak dost řídké řeči takzvaných politiků, důležití komentátoři - většinou bez názoru - k nim přidávají jakousi bezbarvou omáčku. A zatím... Někde kolem nás se opravdu něco odehrává, a jestli si toho nevšimneme, tak nás to bude zatraceně mrzet.

Ale co to je? Zeptejme se upřímně: jsou novináři opravdu vesměs tak nevědomí, že to nevidí? Nebo jinak: Je to snad něco, co není vidět?

Stejně jako vy jsem také četl před lety sci-fi povídku o zemi, kde občané dostávali z vodovodu s pitnou vodou i drogu, po které viděli všechno kolem krásné a dokonalé. Hrdina povídky musel požít protilátku, aby uviděl svět, jaký je doopravdy. Svištící výtahy v mrakodrapech zmizely a výtahovými šachtami šplhali po lanech uštvaní lidé. V ulicích tlačili pěšky rezavá auta. Po dalších kapkách elixíru pravdy se mu zjevili spoluobčané už jen jako špinaví otrhanci lezoucí po hromadách odpadků.

Podle všeho žijeme v nejsvobodnější a nejotevřenější společnosti, v jaké kdy tento národ žil. Váží si toho někdo? Myslím, že ne. Nepřipadá mi, že by tu někdo využíval svobody k tomu, aby... Schválně, zkuste si dopsat do předchozí věty, k čemu by se měla využívat kupříkladu svoboda slova. Vsadím se, že vás napadne deset nebo dvacet témat, o kterých se dnes ani zítra nedočtete v novinách.

Média využívají svobody tak málo, že je to až neuvěřitelné. Vlažné články, které nikoho nevzruší, přemílání falešných problémů. A když už někoho napadne skutečné téma, uváženě a vyváženě ho zadusí pod přívalem slov, kterými si sám dodává důležitosti. Jen nevypustit z úst extrémní názor (už slovo extrémní je podezřelé, ale přitom jde jen o něco neobvyklého, výrazného).

Je v této zemi snad cenzura a autocenzura? Ovšem. Cenzura uplatňovaná přes mínění institucí, včetně "instituci mínění, a to veřejného" a autocenzura jednotlivců. Možná by vás překvapilo, jak neuvěřitelně mnoho je věcí, o kterých se nesmí psát. V tomto liberálním, nejsvobodnějším prostředí, jaké si lze představit, se nesmí psát - namátkou: negativně o přistěhovalcích, homosexuálech, lesbičkách, pozitivně o kriticích české národní povahy, nepřátelích sportovního šílenství, o sudetských Němcích... Mnoho z toho spadá na vrub takzvané politické korektnosti. Ten seznam je opravdu dlouhý, tomu věřte. Není to tedy zakázáno. Ale atmosféra ve společnosti je taková, že platí spíše "nesmíš" než "nemůžeš".

Veřejné mínění to novinářům nedovolí. Co je to veřejné mínění? Jsou to stručně řečeno diváci televizních estrád. Kromě jejich vkusu ovlivňuje média samozřejmě ještě další diktát - ekonomický. Nemyslím teď politiku vydavatelů, ale něco daleko jednoduššího. Fakt, že se i naše společnost rozdělila na bohaté a chudé. Zajímá mě, kam patří nebo chtějí patřit novináři.

Víte, co je nového? Na prvních stránkách novin jsem si dnes přečetl zprávu o tom, že se prodal Picassův obraz za dvě a tři čtvrti miliardy korun. Je to jenom kolem sta milionů dolarů. Četné rubriky novin jsou nadepsané Peníze, nebo ještě lépe: Více peněz. Už je to dávno, kdy mi připadalo nevkusné mluvit o penězích. Nepřipadá mi divné, že magazíny zveřejňují v jednom kuse žebříčky boháčů. Lidé to milují, když se mohou dozvědět aspoň něco málo ze života bohatých celebrit. Jsou to naši miláčci. Zbožňujeme pana Hušáka, který to někam dotáhl. Není to divné, že ho mám tak rád? Možná jsem jenom zmanipulovaný od médií.

Jsou ještě další, které jsem si zamiloval. Noviny, které denně čtu, mi jich předkládají celou řadu. Jejich názory jsou pro mě směrodatné. Rád čtu historicko-kulturní postřehy majitele jedné velké sázkové kanceláře, nebo pravidelné hluboké životní úvahy šéfredaktorky časopisu pro ženy. Cítím, jak se můj myšlenkový svět mění.

Všímám si, když se kulturní redaktorka vyznává ze svého obdivu k americkému seriálu Přátelé, který je "rozhodně lepší, než byl Dallas". Málem jsem jí skočil na špek. Už už jsem uvěřil, že to myslí vážně. Nebo to byla taky manipulace?

Tato společnost se pomalu proměňuje a nikdo to neregistruje. Existuje vodička, po které možná uvidíte, jak to vypadá doopravdy. Projděte se sami po konzumentských halách, proběhněte se mezi papundeklovými regály, než vás naženou k automatickým pokladnám. Zajděte si najíst se do bufetů se vznešenými jmény, usedněte na plastové židličky k umakartovým stolům. Už jste pochopili, že ta pizza za stovku je hnusný kus vysušeného chleba s několika kousky salámu pomazaná laciným rajským protlakem? Doma byste to pořídili za desetinu ceny.

Jak to, že se nám to tak líbí? Je to nepochopitelné, tajemné. To je asi to, čemu se říká štěstí. A štěstí nekoupíš za žádný peníze. Ale ještě zbývá spousta věcí, a ty koupit lze.

Mám takovou naivní představu, že média by měla stát na straně obyčejných lidí. Měla by je upozorňovat, že se něco děje, co jsme neprokoukli. Ty kinosály v obchodních centrech, to nejsou střediska zábavy, ale mlýnky na maso. Hrají tam příběhy gangsterů a prostitutek. Proč by mě měly zajímat jejich problémy? Ta reklama v televizi a na billboardech, ta není zadarmo. Tu zaplatíte v každém produktu, který si pod jejím vlivem koupíte. Prosím vás, já nejsem svatý František - měl by napsat ten novinář. Já vám chci jenom zachránit vaše peníze a uchovat vaši důstojnost. Jinak z vás chamtivost a nenasytnost jiných lidí nadělá nesvéprávné otroky.

Obhajuji ne právo, ale povinnost mít extrémní názor. Myslím, že jsme si už dost užili vlažnosti a průměrnosti. Každý by měl být za extrémní názor odměněn. Jen tak se něco dozvíme o společnosti a světě, ve kterém žijeme.

Hamburgery už jsou zase dražší.