Aktuální podoba reflexe historie vypovídá vždy spíš o současnosti, než o skutečné podobě dávno minulých dějů. Dokazují to i proměny vztahu televize k nejrůznějším výročím. Kdysi vládlo úporné omílání účelových propagandistických lží o minulosti. Dnes vládnoucí spotřební povrchnosti diváckých mas zase odpovídá proměna památných historických dat do role záminky pro pravidelné znovuvedení zavedených filmových titulů, resp. příležitosti pro efektní koketování se stíny minulosti. Obojí se odehrálo i začátkem letošního května. Ale nejen to.

Dílčí novinkou v tradiční sestavě domácích výročních válečných filmů (Atentát, Nebeští jezdci ad.) bylo snad jen to, že se po letech na obrazovku České televize vrátila ideologicky průzračná, černobílá poetická agitka Májové hvězdy, kterou podle scénáře Ludvíka Aškenazyho natočil na konci padesátých let režisér Stanislav Rostockij. Očekávaný rozměr historického bulváru naopak nijak výrazněji nepřekročilo speciální vydání publicistického magazínu Na vlastní oči s názvem Mraky nad Barrandovem (Nova). Obvyklé mísení faktů známých (vztah Baarová - Goebbels) i méně známých (lynč a smrt režiséra Svitáka) s dráždivými spekulacemi (kdo a proč?) přineslo obvyklý výsledek v podobě líbivého obalu s málem věcných informací.

Zaběhanou podobu plnění výroční povinnosti letos výrazněji narušil teprve v polovině května uvedený komponovaný Večer na téma... Lži a omyly 2. světové války (ČT 2). Pětice dokumentů nabídla výmluvný vzorek komunisty dlouhá léta cíleně tajených a dezinterpretovaných válečných událostí - od připomínky neznámé lokální předehry začátku války v Jablunkovském průsmyku (Válka o tunel), přes svědectví o antické tragédii masové vraždy desítek tisíc polských důstojníků sovětskou tajnou policií v Katyni (Stíny minulosti), až po dvě zprávy o zbytečných smrtích mnoha nevinných lidí na prahu svobody (Hrotovice 1945 a Třešť 1945). Zároveň však byla názornou inventurou průběžného vývoje akcentů dokumentaristické reflexe druhé světové války. Počáteční přímočaré doplňování chybějících částí obrazu historie logicky odráželo hlad popřevratové společnosti po léta zapírané pravdě. Stejně logická a zákonitá je dnešní potřeba komplexnějšího, hlubšího a mnohostrannějšího pohledu na někdejší realitu.

Formálně i obsahově vytříbenou ukázkou dokumentu, který "nesoudcuje" s odstupem historii a nevyhlašuje opožděné vítěze dávných osudových střetů, byla onen večer premiéra filmu Habermannův mlýn scenáristy Josefa Urbana a režiséra Petra Jančárka. Dokumentární mozaika o nikdy nevyšetřené a nepotrestané vraždě jednoho obyčejného sudetského Němce v posledních dnech války, poskládaná ze střípků svědectví, dokumentů, ale i legend, fám a lží, má pro (konečně?) věcnou a pravdivou reflexi naší historie větší význam než tisíc politických proklamací a hesel.