Jako neustávající vítr nad tundrou se nesou písně Čukčů. Dá se při nich dobře snít, čas tu moc neznamená. Ráno a večer se tu prý nestřídají tak jako jinde, půl roku je den, půl zase noc. A přesto jsem tu slyšel jednu moc zajímavou a prý charakteristickou definici času. Léta tu dělí na "doabramovičovská" a ta prožitá pod gubernátorem Romanem Abramovičem. Po tom, co jsem viděl, se zas až tak moc nedivím a docela jinak se dívám i na snahu Moskvy načapat jednoho z nejbohatších lidí na světě na něčem, za co by bylo možné ho odsoudit.

Ten, kdo si v současném Rusku, které úspěšné a bohaté moc rádo nemá, koupí jako libůstku celý anglický fotbalový klub, ten dráždí a provokuje. Miliardářovi lidé, tedy lidé z Čukotky, to ale vidí jinak. Tím spíš šéf fanklubu týmu Chelsea. Šestadvacetiletý Roman Badanov se cítí v obyčejném bytě ve městě Anadyru, tisíce kilometrů vzdáleném od Londýna, pomalu jako na hřišti. "Samozřejmě všichni rádi hrajeme fotbal, rádi se na něj díváme a nejvíc se zajímáme o Chelsea," vypráví se zářícíma očima v dresu milovaného klubu, se šálou týmu kolem krku, a pyšně ukazuje na plakáty fotbalistů na zdech kolem.

Tady se schází deset členů asi nejvzdálenějšího fanklubu anglického týmu z města, kde není ani hřiště a kde mohou hrát jedině minifotbálek v hale. Čukotka je oblast mrazu a sněhu, nikoli zelených travnatých či alespoň škvárových hřišť. "Milujeme Chelsea a Abramovič je velký tím, že Chelsea koupil a znovu tak dokázal, že je někým mnohem větším než jen bohatým člověkem," tvrdí Roman Badanov. Mimochodem, i když výsledky svého oblíbeného klubu znají z internetu, zápasy sledují s mnohadenním zpožděním z videokazet, které si nechávají posílat z Moskvy. Na Čukotce je v televizi nevidí.

"Dobře," říkám. "To mi povídáte vy jako fotbalový fanda. Ale co na to ostatní, co udělal pro lidi na Čukotce?"

"Udělal velice moc a pokračuje v tom. Programy, které rozvíjí, budou lidem ze severu přinášet dobro ještě po dlouhá léta," přesvědčuje mě Roman Badanov. "Ve skutečnosti si myslím, že do Čukotky vložil mnohem víc, než dává do Chelsea," ujišťuje mě a to jen rezonuje s tím, co jsem slyšel po celé oblasti. Abramovič prý poté, co se stal gubernátorem, zachránil 55 000 obyvatel regionu - pastevce sobů, rybáře, horníky - před bídou. A to nejen svým vlivem, ale i vlastními miliony. Přesněji, ze své kapsy dal na rozvoj Čukotky přes 200 milionů dolarů. Kdo z ruských boháčů nebo majetných politiků by udělal něco takového? A tak se nedivím tomu, co slyším.

Důchodkyni Galině Plotnikovové se příliš nechce do úvah na téma, jak bude Čukotka žít bez Abramoviče. "Ach, to nevíme, my nechceme, aby tu nebyl, chceme, aby zůstal," povzdychla a vyslovila tak takřka jednomyslný názor. Mají ho i ti, kteří se s miliardářem nikdy nesetkali, a přesto o něm familiárně mluví. Pro lidi na Čukotce je něco jako kouzelník. Prý by bez něj nebyl ani národopisný soubor, který uchovává tradice Čukčů a dalších pomalu mizejících národů ruského Dálného východu.

Život na Čukotce je těžký, i když za současného gubernátora, na kterého jeho lidé nedají dopustit, se to prý s minulostí za sovětských časů nebo jelcinovských i putinovských úředníků nedá srovnat. Lidé v nejvzdálenějším koutě Ruska se prý už zase cítí být lidmi.