I malá přehlídka filmů z Maďarska prozradila mnohotvárnost tamější tvorby, kterou jí u nás můžeme jen závidět. Nyní to potvrzuje též experimentálně zacílený Škyt. Zcela se obešel beze slov, která by nesla pevně určitelné významy, ale přesto se vyznačuje dokumentárně věrnou podobou zapadlého maďarského venkova. Navíc pomíjí obvyklé dramatické vyklenutí, nahrazuje ji asociativní či jakoby volně mihotavou skladbou na způsob "motýlího efektu" - jedno dění může ovlivnit dění úplně jiné, ačkoli spolu bezprostředně nijak nesouvisejí. Vyprávění je natolik virtuozní, až se ani nechce věřit, že režisér György Pálfi tímto roztomilým dílkem teprve debutoval.

Jakýmsi téměř nehybným svorníkem celého dění se stává škytající stařík, sedící jakoby apaticky před svým chatrným domkem. Kolem něho procházejí či projíždějí nositelé dalšího dění, jeho škytání se stává jednou ze zvukových dominant, souzní s množstvím jiných ruchů. Znějí nejen občasné, zpola srozumitelné rozmluvy, stávající se vyslovenou kulisou, ale také zvuky označující rachot motoru, supění zvířat, bzukot hmyzu a včel. Určující je ovšem vizuální ztvárnění, které si libuje v poetizovaných bizarnostech. Není důležité, zda souvisejí s lidskými postavami, zvířaty či stroji, zda se vztahují k motivickým zvratům, jejichž podivnost se ocitá na hranici surreálných postřehů.

Duchovně i hmotně bědný život na zvolené vesnici se vyčerpává běžnými stereotypy a návyky - ukázkovým příkladem je náruživé sledování jakéhosi televizního seriálu (který ovšem nespatříme), absurdně nadabovaného do češtiny (!). To je paradoxně snad jediný okamžik, kdy zní jasně srozumitelná řeč (ovšem nikoli pro maďarského diváka) - dále lze ještě připočíst obřadní svatební popěvky, vytvářející svérázný komentář k vražedným aktivitám, ve vsi jakoby mimoděk bujícím.

Ačkoli režisér zdůrazňuje, že jen zprostředkovává náhodné výseky dané skutečnosti, způsob volby i vzájemné provázání dávají jednoznačně najevo deziluzivní odstup, který znemožňuje vcítit se do kterékoli zpodobněné postavy. Všechny jsou totiž nositeli nepředstavitelné životní ubohosti a přízemnosti, bezmyšlenkovitého bytí obnaženého na samou dřeň. Škyt spoléhá na bizarní nadsázku, jakkoli dílem mrazivou, dílem směšnou. Avšak postavy i dění s nimi spojené stejně zůstávají v rovině pouhého nezúčastněného záznamu, připomínajíce - byť ve zcela jiném výrazovém klíči - české Městečko.

V květnu 2002 - podle tibetského lunárního kalendáře v Roce Koně - se členové Expedice Šangri-la, mezi nimiž byl i režisér a kameraman Viliam Poltikovič a etnoložka a tibetanistka Zuzana Ondomišiová, k posvátné hoře Kailás vydali. Chtěli zachytit a zdokumentovat významnou náboženskou pouť, která se v podobném rozsahu koná pouze jednou za dvanáct let. Chtěli zachytit vzácné a pro Evropany v mnohém inspirativní životní postoje a názory Tibeťanů. Chtěli ovšem také natočit území, které je ohroženo. V loňském roce totiž čínská vláda rozhodla o využití tohoto ekologicky křehkého a nábožensky citlivého místa pro komerční masovou turistiku. Součástí nevratných úprav, které již byly zahájeny, se má stát i vybudování silnice přímo na místě dosavadního pěšího, jednapadesátikilometrového poutního okruhu kolem Kailásu. Reakcí byla celosvětová kampaň za zařazení Kailásu na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. K této kampani se připojila i Česká republika - mimo jiné i podpisovou akcí, kterou pořádalo občanské sdružení Lungta. Můžeme jen věřit, že bude zachováno (třeba i za přispění českých dokumentaristů) alespoň něco. Ne vždy se to totiž povede.

Režisér Joe Dante nazírá příběh ze tří různých úhlů: z pohledu idažského guvernéra, z hlediska Bílého domu a očima fiktivní televizní stanice NN. Právě její zpravodajství, doslova v přímém přenosu informující o všech probíhajících událostech (včetně zastřelení reportéra), tvoří základní rovinu vyprávění, které jen dokládá, že vše, co se nedostane na obrazovku, jakoby přestává existovat.

Film ironicky, a přitom i mrazivě glosuje tento problém, televizní pořady dokonce ovlivňují politická rozhodnutí, jak se ukáže při stanovení podivné doby ultimata vzbouřenému Idahu (jedná se 67 a půl hodiny, neboť poté se vysílá nesmírně oblíbený seriál!). Stále probíhající autentické záběry na bezpočtu obrazovek ve vysílacím centru, kde se monitoruje veškeré důležité dění, přímé spojení všech reportérů v jakékoli části země - to vše dotváří obraz současného medializovaného světa.

Tváří v tvář této apokalyptické skutečnosti přestává být podstatné, že ve vyprávěném příběhu občas selhávají zápletky, jejichž logika se řídí spíše zákony melodramatu. Až pamfletického rozměru dosahuje "vyjednávací" setkání starých generálů, jejichž rozmluva vyústí do vzájemného osobního osočování a nadávek. Povrchní kresba postav, připodobněných spíše věčně rozhádaným figurkám z dávných konverzačních komedií, a schematický náčrt událostí snižují dopad celého vyprávění, které jistě nedosahuje podobné pronikavosti jako Levinsonovo podobenství Vrtěti psem.

Do příběhu, který obsahuje varování před apokalyptickou zkázou, se tak někdy násilně roubují komická intermezza i rádoby duchaplné vtipnosti. Akcentované postřehy o odvrácené straně politiky i médií, jejich úzkém propojení (obě strany si uvědomují, že jedna druhou potřebují), o manipulování veřejnosti jsou jistě pravdivé, ale příliš často pronášené jako zábavné bonmoty. Jako kdyby se tvůrci filmu obávali, že bez takových diváckých berliček by jejich příběh zůstal bez patřičné odezvy. Škoda.

Čtvrtek 3. 6. 2004 ČT 1 - 23.40 hodin

Pátek 4. 6. 2004 NOVA - 9.25 hodin

Režie Robert Towne. Hrají Billy Crudup, Donald Sutherland, Monica Potter, Jeremy Sisto, Matthew Lillard, Dean Norris, Billy Burke, Judith Ivey a další.

Sobota 5. 6. 2004 ČT 1 - 14.15 hodin

Neděle 6. 6. 2004 ČT 1 - 22.35 hodin

Konec sázek nijak zvlášť nevybočuje z linie předem odhadnutelných historek. Profesionální zvládnutí je ovšem sebejisté. Hereckou úroveň lze označit za standardní, spoléhá na přitažlivost ústředních figur. Huppertová možná trochu překvapí svým mírně změněným vzhledem, vlasy bohatě nakadeřenými do čela a protřelými úsměvy. Serrault si vystačí s distingovaným pobrumláváním nestárnoucího elegána.

Snadno postřehneme, že syžetová vybavenost je spíše chudičká, tempo vyprávění pokulhává. Zejména střední část, zasazená do pohlednicově překrásné horské scenerie, kde za hrdinkou a jejím mladým obdivovatelem přijíždí rozladěný partner, je rozředěná na hranici snesitelnosti a navíc vybavená zvetšelými žánrovými sterotypy (karikovaná figurka ctihodné italské dámy, která šarmantního Serraulta pronásleduje svou přízní, takže nebohý muž se před musí skrývat - dokonce nedůstojně vlézt i pod stůl, aby jej neviděla). Ani verbální humor není nijak oslňující, scénář neumožnil víc než drobná škorpení. Elegantně vybroušených nápadů, které by dokázaly překvapit, obsahuje málo. Avšak pobavit určitě dokáže.