Neděle 6. 6. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 10. června v 14.30

Starší učebnice českého dějepisu vnukly zběžně orientovanému člověku představu, jako by katolictví samo o sobě bylo vůči jiným vyznáním mnohem nesnášenlivější než protestantství. Proto vnímáme dodnes proces rekatolizace jako přinejmenším cosi sporného. V protikladu k této představě nám pak vize protestantských předků v čele s Komenským automaticky připadají lepší. Netolerance i násilné vnucování jediné víry však patřily v 17. století k praxi nejenom katolické, ale stejnou měrou i protestantské. Výsledkem třicetileté války bylo i to, že obě strany přijaly starší doktrínu: "Koho vláda, toho víra." Neplatilo to jenom u nás. Stejně to vypadalo i v protestantských zemích, pouze s opačnými znaménky. Na onou stranách byli poddaní přinuceni vyznávat náboženství svého vládce. Když se někdejší spojenec Habsburků, saský kurfiřt, obrátil na císaře Ferdinanda III. s přímluvou, aby byla v zemích Koruny české povolena svoboda vyznání alespoň pro luterány, mohl mu Ferdinand právem odpovědět, že kurfiřt ve svém luteránském Sasku také nestrpí katolické vyznání. Oproti dřívější náboženské snášenlivosti představovalo povinné státní jednověří vážný krok zpět.

Do jaké míry byly země Koruny české v okamžiku historického zvratu skutečně evangelické? Provokující otázka. Poměr nekatolíků ke katolíkům se většinou udává devět ku jedné. Tento starý názor přejímala a stále ještě přejímá většina historické literatury. Podle něj se mělo devět desetin obyvatelstva předbělohorského českého státu hlásit k jedné z pěti hlavních evangelických církví nebo k některé z nekatolických náboženských sekt. Na našem území žili v době před Bílou horou čeští bratří, novoutrakvisté, staroutrakvisté, luteráni a kalvíni. To byly ty největší protestantské církve. Vedle nich u nás existovaly i menší radikální skupiny, které reprezentovaly takzvanou lidovou reformaci. Jmenujme z nich například mikulášence, habrovanské, těm zřejmě nejznámějším se říkalo novokřtěnci. Ve srovnání s okolní cizinou, která byla většinou nábožensky monolitní, představoval předbělohorský český stát opravdovou výspu věroučné rozmanitosti a také relativní snášenlivosti

Rekatolizační kampaň nezačala až po Bílé hoře. Kampaň za opětné pokatoličtění českých zemí začala hned, byť nenápadně, s nástupem Habsburků na český trůn v roce 1526. Tato první, pozvolná a tichá fáze, trvala skoro sto let, od nástupu Habsburků do Bílé hory. Poté následovala fáze druhá. Byla mnohem zlobnější a drsnější, charakterizovalo ji vyhnání protestantských stavů, kněží i učitelů, a provázely nemilosrdné majetkové konfiskace. Tato prudká rekatolizační vlna (trvala zhruba jedno desetiletí po Bílé hoře) se však vinou válečných událostí rozplynula do ztracena. Podařilo se sice vnutit katolictví stavům, královským městům, poddaným na církevních zbožích, nicméně venkovského obyvatelstva se kampaň zatím příliš nedotkla, protože do dominií feudálů jaksi nestačila dorazit. Tažení proti reformaci tedy uvízlo na půli cesty. Bylo odloženo na příznivější časy. A ty přišly.