Mladý talentovaný pianista Martin Kasík, vítěz prestižních klavírních soutěží a nositel mnoha domácích i zahraničních ocenění, se společně s Wihanovým kvartetem ujal Klavírního kvintetu Es dur op. 44 Roberta Schumanna - patrně neznámější komorní skladby tohoto předního romantického skladatele, a Dvořákova Klavírního kvintetu č. 2 A dur op. 81. U klavíru prvního uvedení Schumannova díla z roku 1842 byl sám Felix Mendelssohn-Bartholdy, na jehož podnět pak také skladba ve třetí větě doznala určitých úprav. Teprve poté došlo k premiéře definitivní podoby, na níž hrála klavírní part Clara Schumannová. Kvintet patří k nejlepším Schumannovým komorním skladbám; klavír a smyčcové nástroje se tu střídají ve vedení, či spolu vedou poutavý dialog. Antonín Dvořák psal Klavírní kvintet v roce 1887 z okamžitého hudebního nápadu, patrně jako jakési uvolnění v době, kdy komponoval rozsáhlá díla - oratorium Svatá Ludmila, druhou řadu Slovanských tanců, Mši D dur či operu Jakobín. Kasík spolu s Wihanovci v obou skladbách, zejména v Schumannovi, opět prokazuje vytříbený smysl pro romantickou hudbu a cit pro její pro emocionální vzepětí, jemnou zvukovou smyslnost, bohatství myšlenek i stylovou bravuru skladby. Kvalitní interpretací se vyznačuje i Dvořák.

Český rozhlas Brno oslavil touto deskou hned dvě výročí najednou: osmdesátiny brněnského studia ČRo a 150. výročí narození Leoše Janáčka. Editoři zároveň připomněli vzácné nahrávky z rozhlasového hudebního archivu, na nichž se podíleli vynikající brněnští umělci. Vzniklo tak v nejlepším slova smyslu "moravské" album, jehož dramaturgická skladba navíc dokládá mnohovrstevnost Janáčkovy tvorby. Všechny nahrávky byly pořízeny na živých koncertech; populární Sinfonietta roku 1978, orchestrální balada podle básně Svatopluka Čecha Šumařovo dítě v roce 1980, oboje v provedení Státní filharmonie Brno řízené Františkem Jílkem. Nahrávka Glagolské mše je z roku 1953, kdy ji Symfonický orchestr brněnského rozhlasu zahrál pod taktovkou Břetislava Bakaly, spoluúčinkoval smíšený sbor Akademického pěveckého sdružení Moravan a Vachova sboru moravských učitelek. Symfonická balada Šumařovo dítě patří k méně hraným dílům Leoše Janáčka, kterého zřejmě zaujal sociální námět balady o smrti starého houslisty. Postavil proto skladbu na dvou výrazových polohách - vyjádření polarity bolesti a vykoupení. (Janáček použil Čechova textu také k libretu opery Výlety pana Broučka.) Naproti tomu jásavou slavnostností Sinfonietty, vzniklé původně pro sokolské slavnosti, chtěl dle vlastních slov vyjádřit "dnešního svobodného člověka, jeho sílu a odvahu" a oslavit město Brno. Rozměrná Glagolská mše na staroslověnský text (je součástí bukletu) zaujímá v Janáčkově tvorbě mimořádné místo - dílo tvůrčí zralosti připravoval skladatel k desátému výročí svobodné republiky. Nebyla primárně míněna jako sakrální skladba, byť je členěna podle obvyklého mešního kánonu. "Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa," napsal skladatel ve svém komentáři k dílu. Oba dirigenti, jejichž provedení nahrávky zaznamenaly, věnovali významnou část své umělecké dráhy právě Janáčkovu dílu; Bakala u něj dokonce studoval a jeho interpretační pojetí lze do jisté míry považovat za autentické. František Jílek má velké zásluhy na propagaci Janáčkových oper v různých zemích světa, kde řídil jejich provedení.