Mívám pocit jakési malosti vznikajících velikých staveb. Nepramení z jejich nedostačujících rozměrů, ale spíše z nicotnosti důvodů jejich vzniku. Sama potřeba velikosti rozhodně nenuzuje, stačí vyjít si za humna našeho hlavního města. Krajinný horizont zde můžeme jenom tušit, natolik je nezřetelný a pokřivený pravoúhlými monumenty, odůvodnitelnými spíše logisticky než logicky. O případnosti jejich zasazení do pradávného celku krajiny ani nemluvě; ostatně nejsou tak míněny, mají přísně propočtenu svou "životnost", tedy spíše neživotnost. A naopak: stavby, vytvořené jaksi "s přihlédnutím k věčnosti", se potýkají s nepochopením současnosti. Zvláště pak ty, jimž bylo kdysi přisouzeno stát se zhmotnělými výrazy idejí. Žijeme totiž v době, kdy jsou ideje odsouvány kamsi do bezčasí s dosti primitivním poukazem na jejich svázanost s ideologiemi.

Raději se vám hned přiznám k něčemu dnes téměř zapovězenému: nemám nic proti velikosti ideí, mám rád jejich vážnost a s ní související patos. Jistěže to nemusím mít pořád; stejně jako většina z nás jsem i já spoluúčastníkem doby neustálého vtipkování a relativizování, doby, v níž nám hrozí, jak soudí jistý přemýšlivý muž, že se "ubavíme k smrti". A tedy jen podle zákona akce a reakce, abych si odpočal od všech těch efemérních malicherností, spočívám rád pohledem na architektonických monumentech, mimo jiné i na zhmotnělých projevech národního sebevědomí a krátkodechého optimismu první republiky. A navíc: z pochopitelných důvodů mne dnes snad více než dříve oslovuje téměř zapomenutá hrdinská idea, vepsaná kupříkladu do hmoty Národního památníku na Vítkově včetně největší jezdecké sochy na světě, ale třeba i vzpomínka na státotvornost sokolské myšlenky, jejímž výrazem je pro změnu největší stadion, ten Strahovský.

Snad právě pro nepochopení či zapomenutí oné původní ideje byla nedávná minulost těchto staveb neradostná. Setkal jsem se dokonce i s takovým názorovým změtením či zmatením, podle něhož šlo o cosi na způsob Stalinova pomníku, případně o komunismem zakonzervovaný architektonický přežitek. Množství firmiček jak přičinlivých mravenečků si tak rozkouskovalo jednolitou masu Stadionu, patetický Památník se zase stal cílem provozovatelů krátkodechých akcí velmi nepatetické, přitom však megalomanské povahy. Nejde mi jen o tyto dva stavební monumenty, známe jistě další, z nichž jsme rozpačití, neboť nevíme, čím jejich velikost naplnit. Historická zkušenost nás dovedla k pochopitelné nedůvěře k jednoznačným významům. Tím svéhlavěji se však snažíme - ať už vinou hluchoty k historii, anebo zcela cíleně - nahradit duch místa duchem doby. Tak jako církev dnes prodává jí svěřené historické stavby, tak i sekularizované občanstvo by se rádo vzdalo svých národních monumentů, nevědouc, co s nimi. Odtud je ovšem už je krůček k současné myšlence, že i "Pražský hrad si na sebe musí vydělat". Stávají-li se místa zbožných přání zbožím, není divu, že současné pojetí velikosti nabývá podob megamarketů, megadiskoték, multiplexů či soch ředitele Národní galerie. Velikost idejí možná zmalomyslněla jen proto, že je ze své podstaty neprodejná.