Když čtu nebo poslouchám, co se teď píše a říká o situaci v Iráku ve světových denících a dalších médiích, je mi líto, že se to u nás nikde nereflektuje. Překvapil mě například Thomas L. Friedman v International Herald Tribune: Je čas si položit tuto otázku: Máme my, Američané, šanci na úspěšnou změnu režimu v Iráku, aniž změníme režim doma? (IHT 14. května). Po této úvodní otázce obviňuje Friedman otevřeně Bushův tým, že dává prioritu prezidentovu znovuzvolení před narovnáním situace v Iráku. Jinak by prezident musel do Iráku povolat další Američany a z Pentagonu pro neschopnost odvolat Rumsfelda, říká. Pro Bushův tým bylo vždy důležitější porazit liberály doma než porazit baasisty v Iráku... V Bílém domě došel sluchu spíš (ten), kdo věděl, co platí na (americkém) středním západě než ten, kdo věděl, co platí na Středním východě... Na několika příkladech jednání současné americké vlády Friedman dokumentuje, proč jsme tak vedle v Iráku, proč jsme tak sami ve světě a proč náš prezident, který má tak silnou morální vizi, nemá žádný morální vliv. Friedman ještě před pár měsíci nekompromisně bránil Bushovu politiku proti jejím evropským kritikům.

Komentátor britského deníku Financial Times Philip Stephens mě zase ohromil tím, že došel až k názoru, že irácká válka byla jak příčinou, tak důsledkem rozbití mezinárodního bezpečnostního systému, který zajišťoval mír a prosperitu většině světa od konce druhé světové války. Jeho článek ze 14. května má titulek Irák je katastrofa, ale budoucnost světa vypadá ještě hůř. Proč? Protože porážka Ameriky nebude výhrou jejích kritiků, ale prohrou celého stávajícího světového řádu. Na tohle nelze zapomínat. Je to i pro nás memento. Ale tu prohru stávajícího světového řádu bych situoval spíš do doby, kdy se ho Bush rozhodl ignorovat.

Přes rozčarování z Bushe, žádný z komentátorů světového tisku, které čtu, nesází na volební vítězství jeho soka: Je těžké vést volební kampaň, jejímž hlavním tématem je národní bezpečnost... Mr. Kerry je vlastně v pasti. Rád by obvinil prezidenta, ale nerad by byl sám obviněn, že v těžké hodině podkopává národní jednotu, napsal 13. května ve Financial Times Gerard Baker.

Jestliže John Kerry si zatím úctu světových komentátorů zdaleka nezískal, George W. Bush ji rychle ztrácí: Ať právem či neprávem, USA vsadily svou prestiž na odstranění Saddáma Husajna a na to, že až budou z Iráku odcházet, bude to vzkvétající země. Jestliže za sebou místo toho zanechají despotismus či chaos, bude to bolestný debakl s vážnými a dlouhotrvajícími následky. Odpovědnost za to musí nést Bílý dům a ne některé z ministerstev, dokonce ani ministerstvo obrany. Je to prezidentova politika, jeho je i zodpovědnost. Článek končí tak příkrým odsouzením Bushových intelektuálních a povahových vlastností, že si jejich citaci raději odpustím. Nevěřili byste mi, že správně cituji slova komentátora Martina Wolfa ve Financial Times z 12. května.

Francouzské deníky byste asi považovali za předpojaté, tak je raději necituji vůbec. Ale ve skutečnosti jsem v komentářích Le Mondu našel mnohem víc zdrženlivosti než v těch, které v anglofonních denících, z nichž cituji, napsali komentátoři známí tím, že se původně spíš stavěli na stranu koalice než na stranu jejích kritiků.

V britské televizi BBC World zaujala k Bushovi velmi příkré stanovisko také jindy tak diplomatická Madeleine Albrightová: Americe teď může vrátit důvěru světa pouze výměna prezidenta, uvedla Albrightová pro BBC World 17. května.

Ale nechci jen citovat. Chci také zopakovat své přesvědčení, že nebezpečný stav, která pro celý svět vzniká tím, že Spojené státy se v Iráku dostávají do neudržitelné situace, klade vysoké nároky na Evropu. Francie a Německo vystoupily loni v Radě bezpečnosti velmi energicky proti americkému úmyslu rozpoutat bez dalšího čekání válku proti Iráku. Stejnou rozhodnost by na stejném fóru měly tyto dvě evropské mocnosti - a s nimi teď už i Španělsko a třeba i Velká Británie - prokázat teď, kdy se v Radě bezpečnosti hledá způsob, jak zajistit, aby ukončení okupačního režimu vedlo také k ukončení násilných akcí.

Evropští diplomaté by se tentokrát mohli v Radě bezpečnosti setkat s větším porozuměním Američanů. Ale jedině tehdy, budou-li mít za sebou celou sjednocenou Evropu. Loni tomu tak nebylo. Zhatilo to především "prohlášení osmi". Státníci osmi evropských vlád, za Českou republiku její tehdejší prezident Václav Havel, vyzvali v lednu roku 2003 Radu bezpečnosti k odhlasování války. Rada jejich výzvy neuposlechla, ale to nehrálo roli: Bush získal jejich vyjádřením morální podporu k tomu, aby Radu ignoroval a válku zahájil. Teď se řeší následky. Opět na půdě Rady bezpečnosti. Není tedy v Evropě čas pro nějakou další iniciativu osmi nebo všech? Není záhodno udělat nějaký krok, který by evropskému hlasu na mezinárodní scéně a zejména v Radě bezpečnosti při řešení dnešní irácké krize vrátil váhu? Bylo by to - myslím - velmi vhodné. Jak v zájmu Evropy, tak v zájmu rozvráceného Iráku, v zájmu skutečného a inteligentního boje proti terorismu - a nakonec i v zájmu Ameriky, hledající východiska a spojence.