S tramvají sice dost dobře cestu kolem světa podniknout nelze, ale zato v ní lze prožít různá dobrodružství. Komik Ferenc Futurista si ve scénce Ferenc se honí, vydané v roce 1928 na gramodesce značky Vox, stěžuje jisté slečně Břinkvajzníkové (krátce poté, co je při přecházení ulice tramvaj málem přejela), že elektriky nesnáší mimo jiné proto, že jednou se k němu zachoval jistý průvodčí velice hanebně: Zatracená tramvaj! Vůbec nedává pozor! Jako já tuhle, slečno, sem chtěl bejt slušnej, víte, tak jdu do tramvaje a ze slušnosti zaklepám. Konduktér řekne "dále" a tramvaj mi ujela! Slečna se poté vcelku logicky Ference zeptá, proč tedy nejezdí raději autem, když tramvaje tolik nesnáší. Dostane se jí ale následujícího vysvětlení: Dejte pokoj, autem - to se mi vonehdy stalo na Zbraslavi v noci, slečno. Já sem se zdržel na Zbraslavi až do půl dvanáctý, no, a to už žádnej vlak nejede. Tak si myslim: jak já se, chuděra malá, dostanu do Prahy? Tak si myslim: počkám tady na silnici, až pojede nějakej vůz, požádám slušně a voni mi svezou do Prahy. Čekám půl hodiny - nic nejelo. Až najednou vidim, jak vod Dobříše po silnici jede auto. Ale jak! Pomalounku, krok za krokem, tiše, bezhlučně. Přijede ke mně: já votevřu dvířka, podívám se dovnitř - auto prázdný! Auto úplně prázdný a jede pořád dál! To si představte, jak já měl oúzký kaťata! Tak si tam vlezu - auto jede pomaloučku dál. Myslim si: jestlipak to auto u akcízu v Chuchli zastaví? U akcízu v Chuchli dávám pozor - auto jede zase dál! Tak já tomu trochu rozumim, skočím k brzdě, zabrzdím - vůz zůstane stát. Najednou se zezadu vozve: "Voni vole, co mi to brzděj! Dyť já to mám polámaný a tlačím to až vod Zbraslavi!!" Uznalý smích slečny Břinkvajzníkové komentuje Ferenc prohlášením, že kdyby dáma neměla uši, chechtala by se kolem celé hlavy.

K tématu předpisů platných v pražských tramvajích se Futurista vyjádřil ještě v kupletu s názvem Na to musí být povaha. Pro revui pražského Rokoka "Taverna U šilhavého býka", v níž Ferenc v roce 1929 účinkoval, ho složila známá trojice autorů Rohan - Špilar - Mírovský. Opět ocitujme alespoň část jeho textu: Elektriky povolení dávají, že můžeme pejsky vozit v tramvaji. Pro psy - od pinčla až po Azora - budeme mít extra revizora. I ta němá tvář má svoji hlavičku, zavrtí se, a pak zvedne nožičku. Ale za ten výkon každý pes dostane od konduktora přes. Na to musí být povaha, vždyť je to práce pro vraha - být to tak náhodou bernardýn, odplave podlaha...

Ve voze pražské elektrické dráhy se odehrála také příhoda (obsahující stejnou výše citovanou pasáž o slušnosti), kterou ve scénce natočené v roce 1930 na gramodesku značky Parlophon vypravuje komik Fanda Mrázek. Prý tehdy bydlel na periferii v Košířích, jeho milostpaní ženuška ho nějak namíchla, a tak jí prchl z domova. Nu, a dál už nechme mluvit přímo Fandu Mrázka: Řek sem si: sedneš si na elektriku a pojedeš do Prahy. No, a zrovna přijela elektrika a já jsem chtěl bejt slušnej, tak sem na ní zaklepal a konduktér vykřik "dále" a ujeli mně, prosím. To jsou ale sprosťáci, ne? No, ale tak sem si taky řek: už nebudeš slušnej. Jakmile přijela elektrika, jen tak sem do ní vlez a jedu. Průvodčímu sem se zdál ňákej podezřelej. Viděl, že se stále koukám z vokýnka, tak na Újezdě ke mně přijde, poklepá mně na rameno a povídá: "Mladej pane, na Malou Stranu přestoupit!" Já sem se mu podíval do obličejíčka a povídám: "Děkuju, já to ještě vydržím."

Fanda Mrázek sice ve zmíněném výstupu uvádí ještě několik dalších historek k popukání, jež se přihodily během jeho další jízdy stejnou tramvají, je ale smutnou skutečností, že jejich půvab by byl v písemném přepisu natolik ochuzen o Mrázkovu neodolatelnou dikci, že by čtenář tyto historky možná ani nemusel považovat za zábavné.

Téměř každému, kdo je v dnešní době nucen pravidelně používat ke své přepravě do zaměstnání či jinam služeb prostředků městské hromadné dopravy, může připadat dost perverzní tvrzení, že by například cesta ranní tramvaj mohla sloužit k výraznému zlepšení nálady přepravovaného jedince. V minulosti tomu ale mohlo být právě opačně - alespoň pokud bychom přijali předpoklad, že úderný text polky z pera Jaroslava Jankovce nazvané Po Palackým mostě vedou koleje mohl být založený na skutečných prožitcích textaře Jarky Mottla.V roce 1933 ji na gramodesky značky Ultraphon nazpíval František Kreuzmann, na konkurenční etiketě Homocord vyšla v podání Tino Muffa. Její text je sice krátký, ale pregnantní: Po Palackým mostě vedou koleje, tam mně samou láskou horko poleje - to je tím, že skoro vždycky se v tramvaji elektrický ňáká hezká holka na mne zasměje.

"Tramvaj elektrická" je zmiňovaná i ve flamendrovské písni z roku 1928 s názvem Až pojedou ráno tramvaje. Složili ji autoři Koutek a Potužník, textem ji vybavili pánové Špilar a Mírovský a na gramodesky značky Homokord ji svým sytým barytonem nazpíval František Renet: Kdo řádně chceš mazat deku, nedrž se na jednom fleku, táhni se svými soudruhy z hospody jedný do druhý. Když ráno máš nohy těžký, nač domů chceš šourat pěšky - pročpak bys kazil legraci, vždycky je lepší počkat si: až pojedou časně ráno od remízy tramvaje, kapela nám, nevídáno, ještě jednou zahraje. Dáme vale pivku, zajdem na polívku, dokud teplá je - nic nevadí, že je ráno, že už jedou tramvaje. Jistou inovaci v případě této písničky jinak dost častého a běžného čistě pijácko-furiantského vyznění ovšem představuje její poslední sloka, která otevřeně zesměšňuje schůzky abstinenčních spolků: Abstinenti měli spolu schůzi proti alkaholu. Při grenadýně, při čaji, jak funebráci hačají. V půlnoci začne být živo, přijde na stůl první pivo - jde pěkně tuplák kolkolem, pak předseda řve pod stolem: "Až pojedou časně ráno od remízy tramvaje..."

Krásné průvodčí se často stávaly i objektem milostných tužeb cestujících. Ve foxtrotu autorů Slávy Macha a Ladislava Jacury s názvem Slečna průvodčí se pasažér nejprve vyznává ze svého obecného zájmu o profesi konduktérky (Nejsou to, slečno hezká, žádné chyby, že se mi vaše povolání líbí...), poté konstatuje časovou náročnost výkonu této profese (...jak jistě, slečno hezká, sama znáte, že málo času máte k milování...), aby posléze přešel k věci a vyjevil svou naléhavou touhu: Kdypak volno máte, slečno průvodčí, kdy svolení mi dáte pohlédnout vám do očí? Já když s vámi, krásná slečno, v tramvaji jedu, proč je ke mně vaše srdce stále jak z ledu, když kvůli vám z lásky třeba dvacet stanic přejedu?

Téma jízd tramvají bychom mohli uzavřít dobrou radou cestujícímu z písničky Nejkrásnější průvodčí. Ten se přiznává, že konduktérek sice zná spousty (...jezdívám s tou nejkrásnější průvodčí z těch mnoha, které znám...), o samotě by ovšem toužil být pouze s jedinou a stěžuje si, že se mu to nějak nedaří: Jen patnáct minut zbývá nám, však velmi zřídka se to stává, že stojím s tebou na plošině sám - od půl třetí do půl sedmé chci stále jezdit s tebou sem a tam. Řešením by v tomto případě možná bylo, kdyby zmíněný cestující pro své jízdy tramvají volil jinou dobu než právě čas největší dopravní špičky.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz