Před dvěma roky si na karlovarském filmovém festivalu zvolili recenzenti prestižního amerického časopisu Variety do sekce pozoruhodných evropských filmů i maďarský snímek Náměsíčníci. Vzbudil tehdy zaslouženou pozornost. Rovněž v nynějším cyklu současné maďarské tvorby rozšiřuje tematické spektrum dosud uvedených titulů: po experimentujících výpovědích (Škyt, Werckmeisterovy harmonie) či politickém dramatu (Malá Vilma - Poslední deník) přichází na řadu zachycení obyčejných dnů všedních lidí, kteří prožívají své drobné radosti i starosti. I když tíživá sociální realita, dopadající zajisté nejen na Maďarsko, přináší více obav než povyražení.

Režisér Bence Miklauzic své vyprávění pojednal jako mozaiku postupně se prolínajících dějových osnov, zprvu rozvíjených nezávisle na sobě. Tak se seznámíme s úředníkem Sándorem (György Gazsó), mužem středního věku, který je propuštěn z práce, takže se rozhoduje začít nový život. Jenže se nedostane se svými úmysly příliš daleko - je zadržen kvůli jízdě v opilosti. Anna (Eszter Márkóová), další poloztracená existence, se snaží přijít k nějakým penězům bloumáním po barech, z pověření jakési obskurní reklamní agentury nabízí vzorky nových cigaret. Třetí důležitou postavou je dělník Bandi (Péter László), jehož poznamená rána elektřinou - zcela se změní jeho vztah k blízkým, s nimiž začne vyvolávat vády. Tito tři lidé se navzájem neznali: poprvé je svede dohromady teprve policejní cela...

Náměsíčníci - jak už sám název naznačuje - se nevěnují hrdinům aktivním a rozhořčeným, vyprávějí o postavách spíše bezbranně smířených s osudem, smolařských ve své snaze aspoň trochu uspět. Působící tak trochu náměsíčně v současném dravém, bezohledném světě. Ale na jejich řekněme naivitě musíme ocenit nevinnost, která je nikdy neopustila navzdory tomu, že se stali obětí úskočného, falešného okolí. Společně vykouřená cigareta je jakoby spojí.

Snad jedině mohu filmu vyčítat, že režisér se až ustavičně přidržuje až ztěžkopádnělé vážnosti, ozvláštněné nikoli záblesky humorné nadsázky, nanejvýš bizarnosti. Musím však ocenit věrohodné herecké zvládnutí, v němž není nic přemrštěného či přepjatého. Jak v hodnocení Náměsíčníků napsal časopis Respekt, "film popisuje důvěrně známou situaci zmatení hodnot: osudy neukotvených postaviček, které snadno podléhají nejpitomějším svodům nové svobody, všudepřítomné křupanství, lhaní a drobná svinstva představují pro českého diváka především další z čitelných důkazů nepřekonatelné podoby zemí, které prošly totalitní zkušeností."

Úterý 8. 6. 2004 ČT 1 - 20.00 hodin

Nyní se budeme moci potěšit nejnovějším zpracováním jednoho z nejslavnějších Doylových příběhů, do rozměru knihy rozepsaného Psa baskervillského. Jistě se nemusím podrobněji rozepisovat, o čem pojednává. Sherlock Holmes, jako vždy provázený více obětavým než ostrovtipným doktorem Watsonem, tentokrát vyšetřuje záhadu opravdu hororovou - řádění údajně pekelného psa. Filmoví tvůrci mívali s jeho zpodobněním potíže, ani mimořádně velké a navíc agresivní zvíře (které ovšem nesmělo sežrat nebohé herce) ještě nezaručovalo potřebný děs vpravdě nadpřirozený. Teď se však můžeme těšit, že jeho vzezření ideálně odpovídá tvůrčím představám. Vytvoření vraždící bestie bylo svěřeno počítačovým kouzelníkům.

Příběh, který dříve býval s oblibou posouván k hororové atmosféře (ostatně pochmurná blata s bezednými bažinami, řídkavým osídlením a tajuplným šlechtickým sídlem k takovému postupu přímo vybízela), se tentokrát obrací spíše k pečlivé dobové rekonstrukci mravů i předmětné skutečnosti, k postižení mentality, zvyklostí, předsudků, ale také oblékání atd. Holmes se tak může věnovat i zkoumání lidských povah, ovlivněných nejen viktoriánskou epochou, ale také místem dění. Nebojte se: žádné hlubokomyslnosti vás nečekají, čeká vás jen profesionálně odvedená adaptace slavné předlohy, suverénní herecké výkony a podmanivá, více romantická než děsivá atmosféra. Tož se vypravme po stopách první oběti, ctihodného pána z Baskervillu, jak je bude zjišťovat legendární detektivní dvojice.

Středa 9. 6. 2004 ČT 1 - 21.30 hodin

V první části dvoudílného dokumentu Hlavou proti zdi, který natočil Jordi Niubo, vzpomínal uznávaný režisér na své mládí, matku i na despotického otce. Hovořil také o dvojí emigraci, o zrání vlastních politických názorů a sebekriticky hodnotil své dílo. Nyní Weiss připomene dobu socialistického realismu, zavzpomíná na zážitky spojené s okupací Československa v srpnu 1968, následnou emigrací a životem ve Spojených státech. Tady působil více než dvacet let jako univerzitní profesor. Své místo ve snímku mají také Weissovy názory na manželství. Zaujme jistě i úvaha o vztahu k ženám a o morálních zábranách, které byly příčinou odmítání nabídek k práci.

Jiří Weiss byl považován v pravém slova smyslu za hereckého režiséra. Z herců dokázal "vydolovat" podstatu postavy a současně jim nechával velký prostor pro hereckou akci, ve které vytvářeli složité a často nejednoznačné charaktery. Dokazuje to Jiřina Šejbalová ve Vlčí jámě, Ladislav Chudík ve Zbabělci, Ivan Mistrík ve filmu Romeo, Julie a tma či Radoslav Brzobohatý a Daniela Smutná ve Zlatém kapradí. A samozřejmě Rudolf Hrušínský ve snímcích Třicet jedna ve stínu, Vražda po našem a Spravedlnost pro Selvina. Po určité odmlce se Weiss počátkem devadesátých let vrátil k hrané režii snímkem Marta a já, který natočil v německo-francouzské koprodukci s mezinárodním hereckým obsazením. S úspěchem ho představil na řadě festivalů, mimo jiné v Benátkách a také v Karlových Varech. Naopak jeho prvním snímkem byl ještě před 2. světovou válkou žánrový obrázek jednoho dne vodáků na řece nazvaný Lidé na slunci. Nedochoval se, ale diplom z benátského festivalu zaručuje jeho kvality. A ještě jeden primát náleží Jiřímu Weissovi: jeho snímek Píseň o smutné zemi z roku 1937 byl prvním československým dokumentem natočeným na Podkarpatské Rusi.

"Jak za časů Šejkspíra, vše na scéně umírá" - tak zní stručný aforismus, naznačující, že k nejkrvavějším řežbám se propracovalo alžbětínské divadlo. A Titus Andronicus tato slova naplňuje více než dostatečně. Tato Shakespearova hra patří k Mistrovým raným pokusům (asi 1594), snaží se publikum více než filosofujícími úvahami zahltit nepřebernými mordy, rozvířenými v nekonečné spirále msty. Pro námět se dramatik vydal do antiky, nahlížené - jak bylo nejen tehdy zvykem - se značnou svévolí. Pro veleproudy krve i krutosti, prýštící každým pórem této hry (a pakže násilí zbožňuje až naše zkažená doba!), byla hra odsunuta do zapomnění, odkud ji před půlstoletím vytáhl teprve Peter Brook v pamětihodné inscenaci, kde chtěl ukázat, jak pekelný mlýn vyvražďování pohltí každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti.

Ani filmový přepis, nazvaný prostě Titus a pořízený Julií Taymorovou (již dříve Tita inscenovala v New Yorku), si neklade za cíl dospět k nějakému pietnímu provedení, naopak v divokou rozeklanost slučuje klipovité postmoderní postupy s teatrální pompézností, vedle dobových rekvizit snadno postřehneme záměrné anachronismy, třeba mladíky hrající videohry nebo postavy v současných vojenských uniformách. Ve shodě s moderními vypravěčskými trendy, které i v děsivých hrůzách nacházejí groteskno, a poučena vlastní divadelní zkušeností se rozhodla vytvořit provokativní podívanou, kterou původně chtěla natáčet (mimo jiné) v římském Koloseu, ale posléze se musela smířit s obdobnou stavbou v Pule. Co však je nejdůležitější: ve shodě s předlohou se i režisérka vyhýbá nějakému soucítění - nic takového nezná, každý jist si svou mocí se dopouští těch největších ukrutenství, překvapen poté zjištěním, že by to někomu mohlo vadit.

Titulní postavu, římského vojevůdce, který úspěšně válčí s Góty, aby se za to dočkal pramálo vděku, ztělesnil jako vždy uhrančivý Anthony Hopkins, zajatou gótskou královnu Tamoru, která se posléze stane císařovou ženou, si zahrála Jessica Langeová. Výtečně zvládají jakkoli extrémní polohy, plamenná slova i vyhrocené skutky, které již nelze odčinit. A znalci doplňují, že v jakoby zakukleném tvaru tu prosvítají v budoucnu důležité Shakespearovy tematické okruhy: šílenství, do něhož Titus zahalí vše ničící pomstu, odkazuje - byť jistě vzdáleně - ke Králi Learovi, Tamora svými zavilými intrikami připomíná lady Macbeth, Tamořin černošský milenec se vyznačuje našeptavačstvím věru Jagovým. A Iva Hejlíčková v Cinemě dodává, že často připomínaná scéna hostiny prozrazuje inspiraci lidožravým (nikoli již Shakespearovým) Hannibalem, jehož ztělesnil rovněž Hopkins.

Pátek 11. 6. 2004 ČT 1 - 20.35 hodin

Sobota 12. 6. 2004 ČT 1 - 21.05 hodin

Neděle 13. 6. 2004 NOVA - 21.15 hodin

Dějovou zápletku nezbývá než označit za značně prostoduchou, založenou na poznání, že údajný poškozený je ve skutečnosti sám zločincem. Více než o příběh samotný jde o ustavičný ruch, jedna vzrušivá scéna stíhá druhou. Hromadí se dávno známá klišé, ovšem pyrotechnické efekty a bojové přemety na zemi i ve vzduchu zapůsobí vždy.

Charlieho andílci spoléhají zejména na nepřetržitý sled bojových výjevů, nastříhaných ve velmi ostrém tempu, navíc s příměsí bohorovných vtípků, a poté na krotkých hrátkách se sexuální symbolikou, jakou je především vnadné kroucení zadečky, případně okořeněné smyslnými úsměvy. Vždy radostně naložené dívky samozřejmě hledají i citové vztahy, ale buď si vybírají takové partnery, kteří sami bezmála potřebují ochranu (jejich neprůbojnost a bojácnost je až zveličená), či se zamilují do někoho, z něhož se vyklube pořádný padouch. Navíc zachraňovat musí i šéfova prostředníka, který připomíná spíše potrhlého úředníka než úkolovatele speciální úderky.

McG záměrně pracuje s krajní schematičností, realizační úroveň vychází z poetiky počítačových her. Je příznačné, že tajemného pana Charlieho, který dívkám zadává úkoly, nikdy nespatříme - a ani ony jej neznají... Dobře bylo přichystáno podhoubí pro případné pokračování, které skutečně vzniklo. Jistě i to bude jednou uvedeno také na obrazovce.