Hollywoodské podnikání se roztáčí ve stále zběsilejší spirále vynaložených nákladů - po Pánu prstenů se hledala látka podobně mytologická, která by přitáhla ještě větší davy. Vybrán byl starořecký Homérův epos Ílias o dobytí Tróje, režie se ujal Wolfgang Petersen, kdysi proslavený "klaustrofobním" dramatem Ponorka, a v hlavních rolích se představily hvězdy nejvyšší svítivosti s Bradem Pittem v hlavní roli.

Trója ohromuje svou výpravností (viz mohutné město obehnané vysokými hradbami) a rozmáchlostí (viz nedozírné šiky válečníků i tisícovku lodí, které připlují k maloasijskému pobřeží), třebaže si pro zmnožování velikosti staveb i počtu osob zajisté vypomáhá počítačovými triky. Úzkostlivě se však vyhýbá všemu nezvyklému, co by mohlo vadit běžným divákům. Takže zdůrazňuje několik atraktivních prvků. Oproti většině postav, držených v předem daném charakterovém stereotypu, je především Achilleus (Brad Pitt), nejúžasnější bijec řecké armády, vylíčen jako prchlivý a sobecký mladík, pyšný na svou nezávislost a odmítající se podřizovat velícím králům.

V jeho stínu pak zanikají další osobnosti (Odysseus, Agamemnón, Menelaos), jiné jsou zcela vynechány. Snadno postřehneme převahu dvou určujících stylotvorných linií - jednak melodramatu, kdy motiv lásky je dokonce ztrojnásoben, jednak až směšně nabubřelých hrdinských póz. Dutě vznosné úvahy o důvodech osobních či mocenských, které vedly k výpravě, o šťastném životě vedoucím do zapomnění nebo o touze po nesmrtelné slávě byť draze vykoupené, velmi neústrojně provázejí vyprávění.

Filmaři zbavili slavnou předlohu její zpěvné velebnosti, pozměnili průběh mnohých střetů. Oslavu rekovných činů, často dosahovaných za pomoci bohů, nahradilo tupé řinčení zbraní a nasupené pohledy, vliv bohů je zcela vytěsněn. Tvůrci se naštěstí vyhnuli pokušení vést rozlišení mezi "špatnou" a "dobrou" stranou: Řekové i Trójané si zasluhují stejnou úctu i obdiv, i když rozuzlení konfliktu je ve zpodobněných hrůzách změkčeno. V osudech nejdůležitějších figur se Petersen naštěstí neprotiví Homérovu znění (takže tragický osud můžeme očekávat u Achilla i Hektora). Ovšem deset let, po které podle Homéra trvalo obléhání Tróje, film zkracuje na několik dnů a nocí následujících po vylodění.

Petersen vypráví pozvolna, majestátně, jako kdyby chtěl dodat závažnost svému pojetí, které jen obtížně zakrývá comicsovou strukturu, marně zušlechťovanou plkáním o cti, odvaze a všeobjímajícím milostném citu. Ženské postavy spojené s trojskou válkou nepřesahují rozměr koloraturní ozdůbky, ačkoli již od dob antických dramatiků býval důraz právě na nich. Akční party (Pittův Achilleus, Banův Hektor, Bloomův Paris atd.) získávají westernový půdorys uvážlivých i nesmlouvavých typů, naproti tomu figury starců (O'Tooleův trojský král Priamos nejen svým vychrtle umrlčím vzezřením připomíná našeho hudebního skladatele Petra Hapku) mají sklon k patetické jevištní recitaci, která v daném kontextu vyznívá naprosto kontraproduktivně. Priamova návštěva u Achilla, jehož stařec poníženě prosí o navrácení mrtvého syna, sice vychází z Homérova textu (až na boží asistenci), ale hraničí až s nezáměrnou parodií. A takové okamžiky, více či méně zřetelné, prolínají celým filmem. Více než k Homérovi, o což usiloval, se film přiblížil dávným velkofilmům jako třeba k Pádu říše římské nebo ke Kleopatře.