Neděle 13. 6. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 17. června v 14.30

Ti nahoře a ti dole

Za času pobělohorských se podmínky selského stavu - tedy "těch dole" - docela vážně zhoršily. Kořeny bídy poddaných bychom přitom neměli hledat v knutě karabáčníků či drábů - přímého násilí nebylo příliš. Ba dokonce ani roboty nepředstavovaly to nejtěžší břemeno. Podstatně jich přibylo, ale produktivita robotní práce poddaných byla horší než mizivá, osmi až desateronásobně nižší, než když se věnovali hospodaření na vlastním. Nebyla to ani tak feudální vrchnost, jako na prvním místě pobělohorský absolutistický stát, kdo sedláky nejvíc ruinoval. Na jejich záda postupně naložil veškerou tíhu své režie.

V době po třicetileté válce u nás zvítězil názor, že poddaný je tu proto, aby živil stát, zejména jeho armádu. Kdysi (ve 14. století kupříkladu) platil poddaný daň státu, takzvanou berni, sotva jednou za deset let. Berně se vybírala při příležitosti konání korunovace anebo když král vdával dceru. V 15. století se panovník dožadoval berní už častěji. Jednou za čtyři až pět let. Když k nám v 16. století přišli Habsburkové, objevila se i každoroční kontribuce neboli vybírání daně. V 16. století stát své požadavky pořád ještě krotil, svou lačnost držel na uzdě, požadoval zprvu jenom zhruba jedno procento z odhadu majetku. Říkalo se tomu šacuňk (i když německého původu, je to slůvko přesné - co znamená "prošacovat," to ví dodnes každý). Pak ale přišla třicetiletá válka se svými mimořádnými nároky, následovaly další konflikty a různé druhy daňového zatížení začaly poddané doslova deptat. Teprve za Marie Terezie se těžká situace sedláků aspoň trochu zlepšila.

Ve vynikající Knize o Kosti historik Josef Pekař uvádí řadu údajů, podle kterých si můžeme učinit aspoň přibližný obraz, jak daně na poddané doléhaly. V 17. a 18. století odváděl sedlák asi 73 procent svého hrubého výnosu - a to v příznivějších letech! Odváděl jej jednak státu formou kontribuce, na další poplatky měla nárok vrchnost formou úroku, který byl placen jako pozemková renta. Poddaný musel pamatovat také na církev, protože té patřil takzvaný desátek. K živobytí mu tedy zbývalo pouhých 26 až 27 procent toho, co vyrobil. A to nesmíme zapomenout, že ročně odevzdával asi 150 dnů bezplatné robotní práce. Však se taky říkávalo: "Sedlák je jako vrba. Čím víc ji rveš, tím víc roste."

Byly zde i další negativní jevy - především "těžké populační ztráty za třicetileté války, které způsobily, že na venkově nejméně po celou generaci chyběly pracovní síly. Ještě uprostřed 80. let 17. století bylo v Čechách i na Moravě přes 20 procent poddanské půdy pusté a pole zarůstala lesem. Navíc vestfálský mír nepřinesl klid zbraní. Válka sice velmi nadlouho opustila území našeho státu, přestěhovala se však na východní hranice monarchie, na tureckou frontu, také do Porýní, kde se císař zapletl do konfliktu s Francií, bojovalo se i v Itálii a na dalších místech. Erár volal po nových a nových finančních injekcích. A od těch dob již u nás hlad eráru neustal.