Jak to? Čekalo to přece na vás! Geny se prý dědí přes jednu generaci.
Se mnou je to složitější. Táta si pro potěchu maloval a já od malička čichal vůni terpentýnu. Po mých omylech při studiu na veterině jsem vklouzl zpět do rodných bot a stal se ze mne malíř.

Psycholog by měl pro vaše malování ještě jedno vysvětlení. Kdo rád mluví, musí se naučit mlčet... Říká se tomu "protiúkol".
Možné to je. Věřte však, i když to tak nevypadá, že jsem rád celé dny úplně sám a umím být sám - běda, když mě někdo vyruší! A ty moje úterky? To abych neztratil komunikaci s lidmi. Zajímám se o věci veřejné a informací je dnes tolik, že to jeden nepřehlédne.

Baroko přinutilo hmotu, aby se rozvlnila. Názvy vašich obrazů inspirovaných přírodou však prozrazují, že vám jde o jiný pohyb. Třeba Zámotek, to je podle slovníku přechodná forma mezi housenkou a motýlem, a vy jste se zřejmě snažil tu tajuplnou přeměnu zachytit.
Tajemství tvorby, to je ono. Vždycky mě fascinovalo, jak co v přírodě vzniká. Už jako malý kluk jsem rád chodil za humna a v místě, kde ústila strouha do potoka, jsem klacíčkem šťáral v bahně tak dlouho, až jsem objevil velkou larvu, takový váleček zakončený ocáskem - tady v koutě na zdi, to je on... Svoje objevy jsem dával do lahve a doma pak zkoumal, co to je. Jako jiní hledají poklad, já hledal larvy a brouky, o nichž budu vědět jenom já. Dělám to vlastně dodnes. Loni jsem mohl strávit tři měsíce ve Francii, ale měl jsem v té době namířeno do Rumunska a tak jsem odmítl. Jezdím tam s kamarády už pětatřicet let - divíte se? Nedivte, hledám tam svoje dětství a vyprávění dědečka. Jsou tam rozbité silnice, koňské potahy, babky tam chodí v šátku, teplé mléko a tvaroh, všechno, co jsem znal z nejútlejšího dětství. A mizí to mílovými kroky... Já než někdy usnu, představuji si třeba cestu až na Farcau, slézám Transylvánské Alpy, nebo dělám pozorování v dunajské deltě. Rosnička u nás vymizela už v době mých gymnazijních studií, tam vesele leze po porostech a dělá přitom směšné kroky, takže připomíná spíš hmyz. Támhle jsem si ji namaloval. Vedlejšímu obrazu jsem dal legrační název Prasečí tanec. Víte, proč jsou pro mne názvy důležité? Drží mě pěkně při zemi (třeba těmi paznehty), abych neuletěl. Když mám téma, uzemní mne to a vypustím všechno, co je módní. Jedině tak mám naději, že udělám něco nadčasového. Není to snadné, když je kolem tolik různých vlivů. Vznikají tisíce obrazů, jeden malíř na nich vystrkuje pozadí, druhý popředí a myslí si, jak jsou originální! Neříkám ale, že mají malovat jako já. Už dávno mě přešlo, abych svou cestu považoval za jedině možnou. Dneska, když se mám vyjádřit k nějakému obrazu, tak mě hlavně zajímá, jestli je dobře nebo špatně řemeslně udělán a jestli se mi líbí nebo ne. Každý umělec je natolik zaujatý sám sebou, že co dělá on, to je výborné a druhý dělá všechno špatně! To je také důvod, proč s kolegy nechodím na pivo. Nebaví mě poslouchat monology, které každý kumštýř o sobě vede. Na mé "úterky" chodí jeden evangelický teolog, profesorka matematiky, architekt a tak dále, ale žádný kolega z branže.

Položil jste si někdy otázku, jakou energii do svých obrazů vkládáte, že je lidé kupují, i když právě "letí" jiná móda?
Na to jsem se sám sebe ptal mnohokrát. Myslím, že jako každý tvůrce projektuji do svého díla sebe sama a to, co na sebe prozrazuji, že na diváky působí. My, lidé, jsme si ve svých pocitech a problémech mnohem blíž, než jsme si ještě donedávna uměli představit. Podám-li tedy o sobě pravdivou výpověď, divák si to tam najde. Nedá se ale říct, proč se díváme na obraz, čteme knížku nebo posloucháme muziku a říkáme si: To je ono! To jsem přece já! Neboli proč se s tím ztotožníme? Asi kvůli té vnitřní pravdě. Pokud ji tam umělec nedostane, není to umění. No a jestliže já maluji hezkou řádku let obrazy a třetí generace návštěvníků výstav je ochotna si je věšet na zeď, tak tam snad trochu té pravdy je - a snad i něco nadčasového.

Určitě. Je to ale hodně zašifrované. Třeba váš obraz Sokolníka: Přízračné oči nahoře, pod nimi hromada rozčepýřených ptačích per, zahnutý zobák zvířete míří bojovně tam, kam hledí ona lidská maska - to všechno na mne působí jako výkřik energie, útok na někoho, kdo vchází do místnosti s nedobrými úmysly. Tečka. Ale moje přítelkyně soudí, že ten hlavatý "rytíř" si nasadil masku, aby zakryl svou plachost, která se tam objevuje v podobě několika růžových skvrn... Co to tedy je: útok, nebo obrana?
Už jsme mluvili o tom, že umělecká tvorba je postavena na sebeprojekci. Totéž lze říct o tom, jak umění vnímáme. Každá tam vidíte to, co tam chcete vidět. Mne nejednoznačnost vašeho výkladu může docela těšit. Dobrý umělec usiluje o univerzalitu, dílo má být všezahrnující, schopné reflektovat všechny lidské pocity. Tím se lišil Leoš Janáček od jiných autorů své doby, po nichž dneska nikdo ani nevzdechne, protože dělali módní věci...

U malířského stojanu se tedy zbavujete přetlaku a zároveň se tím uklidňujete?
Když pracuji, vždycky se uklidním, ostatně tak jako u každé jiné soustředěné práce.

Kolik obrázků jste už namaloval?
Nepředstavitelně moc. Sedám ke svému stojanu vlastně každý den a tvořím poměrně lehce, protože potíže technického rázu jsem snad už překonal. Každý obraz je pro mne uzavřený proces a začínám naprosto racionálně, podle Leonarda da Vinci (s nímž se nechci nikterak srovnávat). Ten říkal něco v tom smyslu jako: "Šetřte síly, nebo v průběhu tvorby shoříte a zůstane po vás jen popel." Udělám si tedy síťku a na ní naznačím všechny hlavní linie, které pak přenesu na připravenou desku. Některou věc dělám tři měsíce, někdy jsem hotový za pár dnů. Múza? Nevím, co to je, ale někdy cítím, co mám v příští chvíli udělat, a představa je rychlejší než práce sama. Támhle ty Tři grácie mi šly tak rychle. Snad je ta radost z tvorby na nich vidět. Dokud je to čerstvé, nepoznáte ovšem kvalitu díla, až po čase. Nechci být neskromný, ale někdy uvidím starší obraz a žasnu: Je to možné, že jsem tohle namaloval já?

Udělení ceny za celoživotní tvorbu není jistě tečkou za vaší prací. Kam teď míříte?
Momentálně se chystám do Norska. Budu tam vystavovat se sochařem Jaroslavem Gargulákem, který pracuje metodou ztraceného vosku. Je to jedna z nejstarších liteckých metod, z níž vznikají pouze originály. Gargulákovy plastiky a moje obrazy jsou si kupodivu výtvarně docela podobné, i když jeden od druhého "neopisujeme". Ta spolupráce mě těší tím víc, že mladý sochař patří ke generaci mých dětí.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ